Recenze: Coco - Pixar mě zas dostal. Bastardi. [9,3/10 A.S.]

1. Na film Coco se mi do kina moc nechtělo. Animované filmy mám sice ráda, stejně tak produkci Johna Lassetera a Pixaru obecně, ale z popisu děje (malý Miguel vyrůstá v rodině, kde je zakázaná hudba, a samozřejmě netouží po ničem jiném, než stát se hudebníkem), ani z traileru jsem nebyla nijak zvlášť natěšená. Jenže. Jenže!

2. Ten film je tak dobře napsaný. Svět, který nám jeho tvůrci Lee Unkrich (Toy Story 2 a 3, Finding Nemo) Adrian Molina a Matthew Aldrich ve filmu prezentují, je tak komplexní, smysluplný a má až na jednu nebo dvě drobnosti opravdu soudržnou vnitřní logiku, že mne to nejen bavilo sledovat, ale i skutečně ohromilo.

3. U Pixarů (natož Disney) víte dopředu, do čeho jdete. Vždy to je film, který propaguje klasické lidské hodnoty jako přátelství, soudržnost a rodinu. A navíc má pokaždé za cíl vás nejen pobavit, ale i rozbrečet. A hodně si na tom dává záležet. Ale na mě z nějakého důvodu funguje jen polovina jejich filmů. Tedy správně (smích střídají slzy) jsem reagovala na: Toy Story, A Bug's Life, Ratatouille, Wall-E a hlavně Up. Ale vůbec na mne například nefungovalo Inside Out nebo Finding Nemo/Dory. Z Inside Out jsem dokonce odešla chvilku před koncem, přiznávám, ačkoliv si uvědomuju, že to je kvalitní film, tak mne nebavil. Takže při vchodu do sálu s lístkem nadepsaným "Olaf/Coco" jsem nevěděla, jestli film spadne pro mě do té úžasné, nebo do spíš nudné poloviny od Pixaru. A z obsazení jsem se asi poprvé u Pixarovských filmů navíc netěšila na nikoho konkrétního, takže mne tam skutečně nemělo co lákat, mimo toho, že film bude asi dobře vypadat, bude hezky animovaný a je pravděpodobné, že se u něj aspoň párkrát zasměju. 

Thajskem ku zdraví: a je to tady - umírám! (24)

1. Dalo se to čekat. Muselo to přijít. Doufala jsem sice, že zemřu doma, obklopená milující rodinou (a koblihama s vanilkovou náplní), ale není mi přáno. Chcípnu v Thajsku, obklopená lidma co neumí mojí řeč, teče z nich na mou téměř-mrtvolu pot, a koblihu mají zakázáno mi byť jen ukázat na obrázku. To je pech.

2. Tož věci se mají tak. Před týdnem tu došlo ke zranění, kdy jedné z těch nejvíc fit klientek tady, slečně co 10 let dělala Taekwondo a byla ve fantastický kondici, praskla při tréninku achilovka. Jakože úplně. Pochopitelně tím pro ní trénink skončil, odvezli jí do nemocnice a šla na operaci. A to prosím když došlo ke zranění nedělala nic šíleného, stála u pytle a kopala do něj kolenem. Lidi tu dělají bizarnější věci, jako třeba nošení závaží na krku atd.

Recenze - Flatliners - další nepovedený remake [3.6/10 A.S.]

1. Ve vší počestnosti přiznávám, že jsem fanouškem původního filmu Flatliners z roku 1990 od režiséra Joela Schumachera. Zároveň nemám nic proti remakům. Dokonce si vybavuju několik předělávek, které mi připadaly srovnatelně dobré, nebo i něčím lepší než originály. Namátkou jmenuji: Hanekeho Funny Games, Scorseseho The Departed, Cronenbergovu The Fly, Soderberghovo Ocean's Eleven nebo Dredd od Peta Travise. Takže jsem se do kina na nové zpracování příběhu o partě mediků, kteří experimentují s klinickou smrtí, docela těšila.

2. Navíc,  Flatliners 2017 režíroval Dán Niels Arden Oplev (původní Girl With the Dragon Tattoo) a nejméně dvě jména z obsazení (Ellen Page a Diego Luna) patří talentovaným mladým hercům, takže mi připadalo, že těch 5 % na Rotten Tomatoes bude spíš známka nějakého brutálního podhodnocení. Ale nebyla.

3. Film už v první scéně dodá snímku patetickou a již mnohokrát použitou atmosféru výčitek svědomí, jež řídí i po letech kroky hlavní hrdinky Courtney (Ellen Page), která se při studiu medicíny zaměřuje zejména na fenomén klinické smrti a je jím tak posedlá, že se rozhodne ji sama (byť kontrolovaně) podstoupit. Přemluví pár kamarádů, aby jí k tomu pomohli, a rozjíždí se linka dále víceméně věrně kopírující schéma původního filmu, řešící, jak dlouho se studenti dokáží udržet ve stavu klinické smrti a co z toho vyzkoumají. 

4. S každým dalším dobrovolníkem, který podstoupí řízené uvedení do stavu, kdy mu nebije srdce, nefungují plíce a alespoň zdánlivě na nějakou chvíli nefunguje ani mozek, se doba, po kterou v zóně mezi životem a smrtí medici zůstávají, prodlužuje. Zároveň s tím se ale zintenzivňují děsivé halucinace (nebo něco takového), které pak tito pokusní králíci zažívají po oživení.

Thajskem ku zdraví: smrt na jazyku, mentálně už v hrobě (12)

1. Dnešní ranní funkční trénink mne naprosto zdeptal. 25 minut squats se závažími s třemi minutovými přestávkami mezi jednotlivými repeticemi. Plus 10 minut jízda na kole předtím, jako warm-up, a 15 minut jógovýho stretchingu. Poté 15 minut pauza, během které jsem do sebe dostala trochu neslazené, s vodou dělané ovesné kaše se skořicí (byla dobrá, nemůžu si stěžovat. Zrovna na tohle.) a pak hodina boxu.

2. Během které jsme na začátku posilovali ruce (to není žádné překvapení), ale zase s kettleball, a pak znova to balancování na kladce. Při kterém Thajec obcházel cvičence a boxoval je nebo štouchal foam rollerem do podélných bříšních svalů, pro kontrolu. Tentokrát jsem si to vyfotila, viz obrázek pod třetím odstavcem. Třeba to pro někoho vypadá jednoduše, ale udělat na týhle věci klik je doslova o hubu. Chtělo se mi brečet. A to mě ani nemusel trenér u toho boxovat. Myšlenky na můj snad brzký, ale jistě nadcházející konec naznačoval snad i ten kříž na zemi. Na úrovni fyzické schránky se možná ještě (chvílemi) držím na nohou, ale na té duševní úrovni propadám pocitům zmaru a hlubokého zarmoucení. Možná s tím souvisí i již skoro třítýdenní (nucená) abstinence od pornografického materiálu. Kdo ví. Ale rozhodně mi není hej. 

3. Také mi moc nepomohlo, že ten nový spolucvičenec, jehož jméno jsem možná špatně rozuměla, asi to nebude Džihád, ale prozatím mu tak budeme říkat, protože nemáme nic lepšího, se zdá nějak víc ve formě, než tvrdil. Džihád v neděli hrozně naříkal, jak se bojí toho cvičení, jak skoro rok nic nedělal, jak je ve špatný kondici atd. Doufala jsem tedy, že na cvičení bude další člověk, se kterým budu na podobné vlnové délce. Ale chyba lávky!  

Recenze: The Belko Experiment - super zábava pro milovníky gore [8/10 A.S.]

1. Svým novým filmem, The Belko Experiment, si to Greg McLean, režisér příšerně stupidního a naprosto neděsivého hororu The Darkness, u mě dost vylepšil. The Belko Experiment je totiž nesmírně zábavný, příjemně napínavý, velmi krvavý a brutální thriller s náběhem do hororu.

2. Příběh je o cca 80 Američanech, kteří pracují pro tajemnou firmu s názvem Belko. Jednoho dne se jejich pracoviště, kterým je vládní budova v Kolumbii, celé samo najednou opancéřuje a oni zůstanou zajatí uvnitř s tajemným hlasem, co jim přes interkom zadává úkoly. Které když nesplní, tak budou postupně umírat. Námět je jednoduchý ve své základní myšlence, ale autoři si dost vyhráli jak s postavami, které se nám ve snímku představí, tak se způsoby smrti, které na plátně uvidíme.

3. Troufám si tvrdit, že každý, kdo někdy pracoval v nějakém korporátu, bude mít z tohoto filmu větší potěšení než ostatní. Protože dobře zná kancelářskou "politiku", interní mechanismy a typy osobností, které se sice vyskytují prakticky v každém kolektivu, ale v kanceláři mezinárodní korporace jsou extrémně typizované až archetypální. Vždycky je tam nějaký slizák, nějaká modelka, dobrácká teta, jakýsi flink, srábek, arogantní vůdce, přirozený vůdce, klaun, mlátička, hnusná ženská a takový ten tichý chlápek, co se drží svého stolu, u kterého sedí s hlavou neustále zabořenou v monitoru, a vy nevíte, jestli to znamená, že poctivě pracuje, nebo že kouká na porno, ve kterém Japonec souloží s týden mrtvými vačicemi.  A teď si představte, že tahle parta dostane vážně míněné ultimátum: vyvraždi třetinu svých kolegů, nebo vyvraždíme tři čtvrtiny celé skupiny. A je nesmírně zábavné, jak se kdo z party s takovým příkazem vyrovnává, jaké se tam tvoří menší skupinky, odboj proti některým z nich a divák při tom může příjemně přemýšlet nad tím, jak by se v takové situaci asi rozhodoval on sám. 

Zpětná recenze - Unbroken (2014)

Bude to po třech letech ještě někoho zajímat? Ne, zvláště když si každý může vše podstatné přečíst na Rotten tomatoes nebo kdekoli jinde. Dva nebo tři roky bývá dobrá příležitost zastavit se, otočit se na patě a podívat se dozadu. Ovšem pokud se reflexe týká filmu, který nijak zvlášť nenadchl ani své diváky, ani kritiky, ani producenty, pak se většinou... žádná reflexe nekoná, protože všichni na ten film zapomněli nebo chtějí zapomenout. A přesto se i v průměrném filmu může najít něco, co vás občas pronásleduje a nutí vás přemýšlet - například o co lepší by ten film byl, kdyby ho točil schopnější režisér. Ale vážně: Unbroken vítězí tam, kde to režisérka zřejmě neplánovala a neočekávala. Pojďme se podívat na skutečnou hodnotu tohoto filmu. Z určitého pohledu totiž není hlavním hrdinou ani Louis Zamperini, ani nikdo jiný.

Kolik existuje filmů o druhé světové válce, ve kterých se vyskytují američtí letci? Poměrně hodně. Kolik existuje filmů o druhé světové válce, které se zčásti nebo úplně odehrávají v zajateckých táborech? Až dost. A kolik existuje filmů o druhé světové válce, ve kterých se vyskytuje toto?

Recenze: Don't Breathe - ale smrdět můžeš [6.66/10 A.S.]

1. Film Don't Breathe má překvapivě dobré kritické hodnocení všude možně.  Trailer vypadá taky solidně. Možná i proto mě samotný kino-zážitek trochu zklamal. Nebylo to vyloženě špatné a uznávám, že chvilku zápletka "lidi co vidí vs člověk co nevidí vs tma a souboj na život na smrt" je zábavná a napínavá, ale fakt jen chvilku. Zbytek filmu těží zásadně z faktu, že mají velmi charistmatického představitele hlavní role (Stephen Lang - Avatar 1-200)

2. Režisér Fede Alvarez má horory asi rád a rád taky pracuje s blondýnkou Jane Levy, která hrála už v jeho prvním celovečerním debutu Evil Dead. Don't breathe by byl skvělej horor, kdyby 3 děti, co se rozhodnou zdrogovat a oloupit slepého, spícího a mnoha tragédiema v životě postiženého invalidu u něj doma, byly menší svině. Ale oni nejsou. U mě osobně jim nešlo fandit. Co měl jako divák cítit? "Ano prosím, spáchejte tenhle ohavnej a zavrženíhodnej trestnej čin, čistě za účelem svého obohacení, a chudáka slepce nechte na mizině, hlavně ať se vám, dětičky, nic nestane?"

3. Scénář který si Alvarez s kámošem Sayaguesem k filmu napsali hned na začátku představí motivace všech tří loupežníku (Alex, Rocky a Money) tak blbě, že jim vůbec nepomůže k tomu, aby za ně divák loboval: Alex (Dylan Minette, kterého si možná pamatujete z Prisoners) je vometák co zneužívá toho, že jeho otec má přes svou firmu přístup k security kódům zákazníků a film neuvádí konkrétní motivaci proč Alex krade. "Money" sám přiznává, že chce co nejvíc peněz. A Rocky (Jane Levy) chce sice taky primárně prachy, ale scénář nám ukáže že je chce na rádoby "bohulibé účely" tedy "zachránit" sebe a svojí sestřičku z neutešené rodinné situace a Detroitu obecně. Jenže, nešlo by si, sakra, najít práci a normálně si vydělávat? Jako to dělají milióny jiných? Je nutné kvůli tomu okrádat ostatní? A kdyby aspoň boháče, nebo nějaké velké pojištěné korporace, možná by se jim dalo fandit víc. Ale když se rozhodnou okrást slepého osamoceného válečného veterána malý spoiler: kterému navíc někdo zabil malou dceru, co žije v chatrné ruině a jen díky vyhrané soudní při má možná nějaké úspory, které ale znamenají rozhodně jeho "všechno", má jim fakt divák fandit?

Adam Sklepica - pondělí

1. Adam jen nelibě sundal jeden plátek šunky z rohlíku a dal ho sousedovic kočce. Dělal to pouze proto, že se cítil mírně provinile protože kočce předevčírem přivřel ocas do dveří. Až jí ho zlomil. Sousedovi se samozřejmě nepřiznal. Soused je debil. Nemá mít vůbec kočku, natož takovou, co leze do cizích baráků a zlovolně si tam nechává lámat ocas.

2. Kočka sice, zdá se, Adamovi záhy odpustila, ale asi to bude kvůli tomu, že si navykla na každodenní šunkovou snídani. Adam uvažoval, jak dlouho jí bude muset takhle uplácet, než mu jeho svědomí dovolí s tím přestat.

3. Svědomí. Nad tím slovem se Adam obzvláště nerad zamýšlel. První asociace co ho totiž napadla bylo "výčitky". Spirála se dál ubírala tímto směrem: "svědomí - výčitky - matka - nemoc - smrt- samota - penis - smrt." Ano, smrt se tam vyskytovala dvakrát, ale pro Adama měla extra význam. Respektive v něm vzbuzovala zvláštní hrůzu.

Operace TeplákNaTepláka, aneb: synergie života a smrti

Každý den může být váš poslední. Není záhodno aby se o něm dozvěděli vaši nejbližší? Pro tento případ byla vytvořena a zaevidována operace TeplákNaTepláka. (tepláčice included). Spočívá v řízené aktivní synergické a excelentní kontrole změny stavu ze: živý na mrtvý, případně i zpět (nikdy nevíme kdo je vlastně všechno mezi náma žejo, je lepší bejt připravený na vše).

Zlo nikdy nespí (Before I Wake) - 4/10

Zlo nikdy nespí je velice zapomenutelný horor s tím roztomilým chlapečkem z The Room a Kate Bosworth s podivně vyhlazeným obličejem (nebo se to zdá jenom mně?).

45 years - 45 let mimo českou distribuci [8/10 A.S.]

1. Film 45 let není úplně jednoduchý na strávení. Ani na sledování. V podstatě je to banální příběh vykreslující období pěti dnů před oslavou 45 let výročí od svatby dvou hlavních postav, ale něco na něm vzbuzuje v člověku tíseň.

2.  Kate (Charlotte Rampling) a Geoff (Tom Courtenay) spolu v manželství žijí již 45 let. Na nadcházející sobotu plánují party, kde budou všichni jejich přátelé a společně se budou radovat z toho že Kate a Geoff jsou šťastni a spokojeni již téměř půl století.

3.  Ale je to skutečně tak? To se začne řešit s příchodem dopisu, ve kterém se Geoff dozvídá, že bylo ve Švýcarsku nalezeno tělo jeho bývalé přítelkyně, která tam zahynula před asi 50 lety.

4. Snímek natočil Andrew Haigh, (kterému se povedl předtím zejména film Weekend) a hlavní protagonisté (Rampling a Courtenay) už spolu zde vystupují podruhé, po neméně zdařilém filmu Night Train to Lisbon. A je nutno říct, že spolu na plátně působí velmi sžitě.

5. Scénář si Haigh adaptoval sám podle povídky In Another Country,* kterou napsal David Constantine.  Ta povídka je dobrá, vo tom žádná, ale nejzajímavšejší je samozřejmě ten původní příběh, na jehož základě vznikla.

Jeden stupidní americký film, jedna hora na Urale, jedno běsnění smrti

Možná si pamatujete film The Devil´s Pass Incident, který šel před pár lety dokonce v kinech (a ne rovnou na DVD, jak by si zasloužil). Ostatně, Franta na něj napsal recenzi a v tomto konkrétním případě uhodil hřebíček na hlavičku. Je to skutečně velmi nepodařený found footage horror a stěží hodný naší pozornosti. Sami se zde můžete přesvědčit, že rozhodně nemá hodnotu lístku do kina. K filmu se vrátím v závěru, ale především bych se tu rád věnovat určitému selektivnímu shrnutí známých faktů o této události, protože v tomto případě je dokonce i anglická Wikipedie stejně vágní jako ruská, německá nebo česká. Vlastně je to ještě horší: zatímco normálně lze Wikipedii použít alespoň pro první poučení, v tomto konkrétním případě je text silně zavádějící. (Například se tu zcela vážně operuje s možností paradoxního svlékání, přestože při bližším zkoumání se tato možnost ukáže jako nesmyslná a nadbytečná, viz dále.)

Pokud jste líní klikat nebo podezřívaví k odkazům, tady jsou základní fakta: v únoru 1959 se skupina devíti ruských studentů ztratila na turistickém výletě na lyžích do uralských hor. Při pátrání byla nalezena jejich těla v určitých vzdálenostech od stanu, který si skupina postavila pod vrcholkem jedné hory, a který byl rozříznut zevnitř. Těla nebyla řádně oděna, zvláště chyběly boty, čepice a rukavice. Některé mrtvoly měly fraktury různých kostí (zvláště na lebce a žebrech), ale většina účastníků výpravy zcela zjevně zemřela na podchlazení. Už vyšetřovatelé si kladli otázku, co přimělo devět mladých a zdravých lidí, zkušených v horské turistice a obeznámených s podmínkami na zimním Urale, rozříznout zevnitř stanové plátno a vydat se, nedostatečně oblečeni, do mrazivé noci a sněhové vichřice.

Tělo Igora Djatlova 25 dní po smrti a poté, co bylo vyhrabáno ze sněhové závěje.