1. Přiznávám, že Garyho Oldmana mám jako herce velmi ráda už od dob True Romance, Léona, Pátého elementu, přes všechny možné Batmany a Harry Pottery. Ale moje srdce si jaksi "navěky" získal svojí rolí Smileyho v adaptaci románu Johna le Carrého "Tinker Tailor Soldier Spy". Za tuto roli také dostal svojí první oscarovou nominaci. A nyní, v roce 2018, ho jistojistě čeká nominace další. Momentálně ale tipuji, že ji za roli Winstona Churchilla ve filmu Darkest Hour i promění. Ještě jsem ovšem neviděla rozlučkový koncert Daniela Day-Lewise (Phantom Thread), ale jinou vážnou konkurenci Oldman tento rok nemá. A to nikoliv z důvodu slabého ročníku. Například mladý Timothée Chalamet z Call Me by Your Name nebo Daniel Kaluuya z Get Out a dokonce i James Franco za The Disaster Artist jsou všichni silní soupeři. A aby se neřeklo, připletl se do soutěže opět i Denzel se svým JUDr. Romanem J. Isrealem, když už minule neuspěl a neproměnil za Fences.
2. Ale Gary Oldman je (prozatím) v mých očích dopředu daný vítěz. Protože dokázal svému Churchillovi vtisknout mimo cca 40 kilo make-upu a prostetických pomůcek ještě uvěřitelnost, lidskost, emoce, vůdčí sílu, a to vše bez pathosu (na jeho straně, do filmu se jeden takový moment bohužel vloudil) či přehrávání. Sledovat tuto skoro "one man show" na plátně je lahůdka a všem, nejen lidem se zájmem o druhou světovou, ji doporučuji.