Dojmologie: haraším, harašíš, haraší, harašíme?

 1. Byla jsem požádána, abych pro jeden časopis napsala úvahu na téma kauzy Harveyho Weinsteina. Ta se v posledních týdnech tak grandiózně rozbujela, že nyní zasahuje cca polovinu Hollywoodu a postupně také spoustu lidí i mimo showbyznys a Ameriku. A jak tak nad tím přemýšlím, docházím k tomu, že člověk aby snad byl rád, že není slavný / mocný / bohatý / cokoliv zajímavého. Může tak lépe spát. Bez obav, že se probudí a v emailové schránce najde tucty dotazů od novinářů na to, jak mohl před těmi 10, 15, 20, 30 lety spáchat x/y/x²/√x.

2. Samozřejmě považuji sexuálně motivované trestné činy za špatné, společensky škodlivé a po zásluze kriminalizované. Od (ex) právníka se specializací na trestní právo a se silnou inklinací k činnosti na straně, která pachatele vyšetřuje a stíhá, nikoliv obhajuje, asi ani nic jiného nelze očekávat. Ale nemůžu se plně ztotožnit s tím, že se jaksi obecně přijalo, že je v pořádku společensky naprosto odsoudit (až zcela zničit) člověka pouze na základě něčího tvrzení. Samozřejmě že v případě, kdy takových tvrzení je hodně, z různých zdrojů a obsahují určitou dávku věrohodnosti, dává to intenzivnější pocit případného provinění. A žádné oznámení tohoto typu není dobré automaticky znevažovat. Ale i tak jsem zastáncem názoru, že je nejdříve nutné situaci odborně prošetřit, než dojde k dramatickým (a často nenapravitelným, popřípadě jen velmi obtížně) škodám na něčí reputaci, schopnosti být dále zaměstnán, obstarávat si obživu, nebo mít normální společenské vazby.