Recenze: A Wrinkle in Time: jak zabít dobrou knihu [3.7/10 A.S.]

1. Na filmu A Wrinkle in Time je dobře vidět, že není "černý film" jako "černý film". A Wrinkle in Time režírovala uznávaná režisérka afroamerického původu, Ava DuVernay, žena, která je mi dokonce v něčem inspirací. V hlavní roli filmu je relativně roztomilá černošská holčička, jí sekundující smíšený chlapeček a ve vedlejší, nicméně doslova obří, roli samotná "královna lidských srdcí" a také Afroameričanka, slovutná Oprah Winfrey. A film přesto zklamal na všech frontách. Neoslovil ani diváky, ani kritiky. Čím to?

2. Příběh o jedenáctileté Meg (Storm Reid), která se spolu se svým mladším adoptovaným bráchou Charlesem Wallacem a kamarádem (co by taky rád) Calvinem (Levi Miller) vydá na dobrodružnou cestu vesmírem, s cílem najít a zachránit svého zmizelého tatínka (Chris Pine po lobotomii, zřejmě), by mohl být kouzelný. A je dost možné, že to byla kouzelná kniha. Dokonce si (ačkoliv jsem ji nečetla) myslím, že se dá říct, že je jisté, že kniha to byla přímo skvělá. 

3. Literární předlohu A Wrinkle In Time totiž v roce 1962 napsala Madeleine L'Engle. Ta byla mimo jiné zajímavá i tím, že to byla hluboce věřící křesťanka, která ale zároveň měla silný zájem o vědu, konkrétně fyziku částic a kvantovou mechaniku, a od mládí četla Ensteina. V knize se to dozajista, stejně jako ve filmu, při aspoň troše snahy ze strany diváka, všechno dobře ukazuje.

4. Kniha A Wrinkle in Time byla ve své době nejen úspěšná, ale i natolik zásadním dílem, že sloužila jako inspirace pro mnoho jiných umělců, filosofů, vědců nebo inženýrů. Včetně třeba astronautů, z nichž někteří autorce po letech napsali, že právě její kniha o cestování časoprostorem byla část jejich motivace stát se astronauty. Jedna taková astronautka (Janice Voss) si také vzala tu knihu s sebou pak do vesmíru. Prostě nebylo to žádné okrajové plytké dílko, ale dílo s velkým D a velkými a komplexními myšlenkami.

Recenze: Špindl - consummatum est [1/10 A.S.]

1. Jelikož jsem na Vánoce v ČR, řekla jsem si, že je nutné, abych dala v kině šanci i českému filmu. A zašla na nový film Milana Cieslera, Špindl.

2. Než se rozepíšu o tom, jak hrůzný ten počin je, chci říct, že si uvědomuju, že na něm pracovala spousta lidí. A mnoho z nich možná i s láskou a nasazením. A patrně někteří i s přesvědčením (přání otce myšlenky?), že tvoří něco dobrého. Nebo aspoň snesitelného. Těm všem chci vyjádřit jakýsi hold za snahu. Možná věděli, že vzniká sračka (zejména pokud umí číst a dostal se jim do ruky "scénář" před prvním dnem natáčení), ale doufali, že je to někam posune v jejich kariéře. Možná se již při natáčení styděli za to, co pomáhají vytvořit, ale potřebovali peníze. Možná se jeli do Špindlu pobavit a natočení "filmu" byla pouze vedlejší záležitost. A možná, možná i herecky inteligentní jedinci jako třeba Anna Polívková nebo Oldřich Navrátil věřili tomu, že to, co dělají, přinese lidem zábavu, a proto je to dobré. Budiž. Pokud ano, tak je to šlechtí, byť to vypovídá něco hrozivého o jejich vkusu.

3. Poslední dobou při psaní recenzí hodně přemýšlím nad slovy jednoho herního recenzenta (který nyní žije v Číně a z recenzenta se posunul i do oblasti vývoje her), který kdysi řekl, že přesun z pozice recenzenta her do pozice producenta a následné proniknutí do samotného vývoje her pro něj znamenalo, že se mu hůř pak psaly recenze. Když viděl, kolik je za tím, aby hra vznikla, práce a kolik lidí si s tím tu práci dalo. Tomuhle pocitu rozumím a ztotožňuju se s tím vnitřním rozporem. Sama jako scénáristka, která občas i režíruje, vím, jak nesmírně náročné je převést svou vizi z hlavy na plátno. Kolik dalších lidí k tomu člověk potřebuje, kolik energie, času a peněz tomu všichni věnují. A jaký zázrak je, když se to povede, neřkuli tak, jak to autor zamýšlel. Také myslím na slova jednoho dramaturga z České televize, který mi před cca 20 lety, kdy jsem poprvé prodávala nějaký svůj výtvor televizi a trápila se ve střižně s U-maticem, řekl, že každé to dílo existuje ve třech podobách. Jedna je v hlavě autora, druhá je to, co autor natočí a sestříhá, a třetí to, co divák vidí. A že opravdu málokdy se stane, aby se slily do jedné a té samé verze.

Recenze: Špunti na vodě - další kino tragédie [2/10 A.S.]

1. Jako člověk, kterého baví filmy Adama Sandlera (ano, píšu to s vědomím, že si říkám o další příval hejtu a námitku, že člověk, co se baví u Sandlera, nemá nárok o něčem říkat, že je to hloupé) snesu v komedii leccos. Nevadí mi fekální humor, nevadí mi jednoduché zápletky, nevadí mi prvoplánová groteska. Tedy když to něco kompenzuje. Špunti na vodě bohužel nemají nic, čím by vyrovnali fakt, že jde o film, který působí jako: i) by byl bez scénáře (opsání základního schématu od S tebou mě baví svět nepočítám za scénáristiku), ii) vznikal totálně bez peněz (tak pouťově inscenační a hlavně do komedie nevhodnou hudbu a špatnou kameru, které se nedaří ukrýt nedostatek fondů, člověk jen tak nevidí), a iii) ač v ní hrají jindy třeba dobří herci (Langmajer, Liška, Polívková), tak bohužel i oni zde působí herecky místy ochotnicky, protože všechny role jsou přehrávané a karikaturní.

2. "Příběh" je o 3 ženách, které se celý film jeví jako totální semetriky, hysterky a obecně prostě ženy, se kterými musí být skutečně peklo pobý.  Chtějí potrestat své 3 muže za to, že jsou ulhaní, nezodpovědní a neposlouchající kreténci. A ti mají být potrestaní tak, že jim ženušky hodí na krk děti a odjedou na dovolenou. A má nastat zábava z toho, jak si tatínci neví rady se svými ratolestmi. Což je v dnešní době tak opelichaný koncept a nechutný stereotyp, že už to mě vlastně popudilo.

Recenze - The Space Between Us = Twilight z Marsu [4.3/10 A.S.]

1. Skoro se mi chce na úvod ve vší vážnosti říct: tenhle film všichni musíte vidět. Je totiž nechtěně velmi vtipný.  Ale on je mimoto ještě blbý a blbě zahraný, takže radši ve vší vážnosti říkám: komu se líbilo Twilight, tomu by se asi mohl líbit i The Space Between Us s veškerou svojí scénáristickou i režijní nesmyslností, pokud nebude postrádat Twilight výpravnost a triky. Komu se líbí žánr sci-fi, ať se nenechá splést, protože The Space Between Us je nepovedená rádoby velkolepě romantická snůška nedomyšlených blbostí z kategorie YA (Young Adults). 

2. Ale je to ohromná škoda! Minimálně proto, že původní myšlenka byla zajímavá: během výpravy lidí na Mars, v nedaleké budoucnosti, dojde ke zjištění, že jedna z astronautek je těhotná. Ta dítě krátce po přistání na Mars porodí a sama zemře. Chlapec je nucen zůstat na Marsu, stává se tak prvním "Marťanem". Který ale jednoho dne zavítá na planetu Zemi, ze které ví, že pochází. Naší planetu ale nezná a není přizpůsobem tomu, aby zde mohl v klidu pobývat. Postupně tak objevuje naše (rozuměj pozemské) zvyklosti i prostředí, přitom se musí vyrovnávat s první láskou, snahami vládních i nevládních organizací o to ho nějak kontrolovat či omezovat, i s tím, že mu na Zemi není úplně dobře.

3. Zdá se vám, že to je skvělý námět? Ano. Aby taky ne, když ho vymyslel Robert A. Heinlein. Kdo tu knihu nezná, ať si přečtě Stranger in a Strange Land, nebo počká na televizní dílo, které produkuje Scott Rudin, snad pod tím samým názvem, a které by mělo tenhle rok jít do realizace.

Recenze: Inferno - peklo hlavně pro diváka [3/10 A.S.]

1. Inferno je téměř k nepřežití. Naštěstí po úvodních opravdu hrozných 10 minutách se sníží kvalita jak obsahu tak vizuální stránky o dalších 50% takže zbytek filmu je člověku v podstatě jedno co se na plátně děje, a fakt, jestli film dokouká, nebo ne bude záviset čistě jen na tom jestli je v kině/u počítače sám a jak moc je případně líný se zvednout a odejít s pocitem že prošustroval peníze za lístek, případně zmáčknout stop/zavřít okno s přehrávačem a povzdechnout si, že to byl ale promarněnej čas.

2. Nový film Rona Howarda, schopného režiséra (Frost/Nixon,  Apollo 13) je totiž fakt špatný. Na základě špatné knihy od Dana Browna. A chabého scénáře od jindy slušného scénáristy Davida Koeppa (Death Becomes Her, Carlitos Way, Mission Impossible). Na výsledek se prostě skoro nedá koukat.

3. Utrpení diváka během sledování Inferna by se dalo rozdělit do několika fází. Které nejsou nepodobné tomuto. První fáze je úvodních několik minut kdy na diváka Howard udeří hrůznou vizualizací pekla (ve formě nějakejch halušek, flashbacků, snů nebo vizí Toma Hankse) a utrpení s lidma s pokroucenýma krkama a roztékajícíma se údama atd. Ač nechutné, tak je to aspoň vizuálně slibné, a kdyby to bylo v jiném filmu, tak by to mohlo fungovat. Jen co si člověk trochu oddychne protože ho film přestaně bombardovat odporným vizuálem, přeskočí se na audio útok. Robert Langdon (opuchlý a zcela ojediněle nesympatický Tom Hanks) se totiž nalézá v nemocnici po otřesu mozku a všechny audio vjemy vnímá zesíleně a s ním i divák. Nic jiného tak nepříjemného jako těhle pár minut v kině, si nevybavím. Varování pro epileptiky: pokud ve vás prvních 15 minut Inferna nevyvolá záchvat, ste buď vyléčení nebo mrtví.

The Darkness - děsivě neděsivá temnota [1/10 A.S.]

1. Jediné co je na The Darkness - novém hororu s Kevinem Baconem- opravdu strašidelné je to, že vůbec vzniknul.

2. Jak a proč někdo vytvořil tak neoriginální, neděsivý, urážlivý (a to mě přijde uřážlivý málo co) a trapný  snímek (původně nazvaný 6 Miranda Lane), s dvouma dobrejma hercema a poměrně slušným režisérem (Greg McLean, který udělal Rogue nebo Wolf Creek) je záhada.

3. U normálních hororů je často jedno, kdo je napsal, ale tohle bylo tak šablonovitý a tupě obehraný až možná okopírovaný (naprosto přesnej crossover mezi Poltergeist a Brady Bunch epizoda Tikki Caves), že mě to nedalo se nepodívat kdo to spáchal. A zase to byla skupina lidí. Shane Krause, Shayne Armstrong a režisér sám. Když se podíváte na filmografii těch scénáristů, tak je vidět, že jejich práce má značně sestupnou tendenci, a možná že za větší kvalitou scénáře k filmu Acolytes  bude ten třetí člověk, co to s nima psal.

4. Ve snímku o rodině, která po návratu z výletu do Grand Canoynu zjistí, že jim doma straší, hraje Radha Mitchell, Kevin Bacon, dvě děti, a zcela zbytečně eště: Paul Reiser (Mad About You nebo Aliens) Matt Walsh a Jennifer Morrison. Která je ve filmu přesně jednu minutu, ve scéně co nemá žádný význam a je to velmi divný casting. Leda že by to mělo být jako callback na předchozí horor kde hráli s Kevinem Baconem?

Miracles from Heaven - "lahůdka" z nebíčka [0.9/10 A.S.]

1. Na Miracles from Heaven, od žencký co zprznila 33 (další film na základě skutečného příběhu, i když ten byl i se skutečným potenciálem) nikdo z vás určitě nepůjde, ani ho nebude shánět na nosičích, natož aby si ho kupoval, objednával nebo jinak dobrovolně pořídil.  Takže si jednou dovolím parádně zaspoilovat. I když on to už dost slušně za mě udělal ten samotnej trailer, ve kterém bylo skutečně vše, vo čem film byl. Držte si klobouky, ten film obsahuje:

2. Haranta, který celej film dost rafinovaně a na několik způsobů umírá, ale nakonec neumře. A je to škoda.

3. Scénu, ve které se vyskytuje jediný opravdu nebílý člen filmu, ale která posunula boj afro-američanů za rovnoprávnost o dobrejch 40 let zpět. 

4. Přes veškerou snahu tohoto obzvláště brutálního soap-opera pokusu na divákovi o prokázání opaku, film šikovně potvrdí zjištění, že: Bůh není. Protože pokud by byl, určitě by znemožnil dokončení takové lacině působící a upachtěné hrůzy, v jakou se  příběh proměnil pod vedením Patricie Riggen a spol.

5. Jennifer Garner, která umí hrát hůř než (ona i Ben Affleck) v Daredevilovi a i tak tam hraje skoro nejlíp z celého toho ochotnického ánsámblu. Teda až po Zodiacovi.

My Big Fat Greek Wedding 2 - vaše noční můra [1/10 A.S.]

1. Tak příšernej film jako My Big Fat Greek Wedding 2 už dlouho v kinech neběžel. Zlatej sequel k Zoolanderovi nebo k Bony a Klid.

2. Režisér Kirk Jones má na kontě  dva slušný filmy: Walking Ned Devine a  Nanny McPhee, jeden průměr Everybody is Fine a pak už jen dvě hrůzy, z nichž MBFGW2 je ta horší.

3. Pokračování příběhu o Toule Portokalos a její příšerně invazivní nevtipné rodině řeckých přistěhovalců do USA je ve všech ohledech horší, než první díl. Který sice taky nebyl žádný zázrak, ale dalo se na něj aspoň dokoukat.