Recenze: první z dvou desítek nejlepších amerických indie filmů v kinech v roce 2018

V letošním roce se urodilo velké množství kvalitních filmů z menších produkcí, nebo dokonce z rukou debutujících režisérů. Tady je jedna desítka těch filmů, které mne zatím nejvíc zaujaly. A už nyní je mezi nimi i film za maximální počet bodů. Druhou desítku si schovávám na uvedení na Silvestra, jelikož nyní teprve začíná tzv. pravá "oscarová sezóna" a v příštích cca 8 týdnech tak můžeme v kinech čekat ještě mnoho zajímavého i v rámci nezávislé tvorby (nebo si vzpomenu na něco, na co jsem prozatím zapomněla). Ale teď již to nejlepší z americké 2018 indie tvorby doposavad:

Recenze: The Old Man and the Gun - herec Robert Redford se loučí a bude vám to zatraceně líto [8,7/10 A.S.]

1. Režisér David Lowery už definitivně patří k mým oblíbencům. Jeho filmy s napětím očekávám a zašla bych si na ně do kina, i kdybych nechodila na vše, co v kinech vyjde. The Old Man and the Gun je jeho nejnovější snímek, který stejně jako jeho předchozí filmy působí komorně, intimně, bez důrazu na akci, ale s o to větším zaměřením na leckdy minimalistické, ale velmi působivé herecké výkony.

2. Robert Redford hraje Forresta Tuckera, postaršího gentlemana, jehož v životě nejvíc baví vykrádat banky. Je skutečně profesionálním a kariérním kriminálníkem. Který za život vykradl minimálně sto bank a velkou část svého života proseděl ve vězení, z kterého se třicetkrát pokusil utéct a 18x z toho úspěšně. Včetně z Alcatrazu a San Quentinu. Což už je opravdu výkon a sledovat na plátně jeho gentlemanské vykrádačky a fikané útěky je zábava.

3. Forrest Tucker byl v realitě podle všeho člověk s podobně silným charisma, jako má Robert Redford. Ačkoliv nebyl vizuálně tak oku lahodící, tak ho oběti a svědci jeho trestných činů popisují jako člověka, který měl příjemné vystupování, byl skvěle upraven, šarmantní, slušný, prostě opravdový gentleman. A i přísedící v porotě, která hlasovala pro jeho odsouzení nakonec dodala, že jedno se mu upřít nedá: ten člověk má fakt styl. #criminalswag

Recenze: An Evening with Beverly Luff Linn - pomyslné filmové dítě Davida Lynche a Monthy Pythonů [8/10 A.S.]

1. Naprosto vrcholně bizarní snímek An Evening with Beverly Luff Linn je film, který si zapamatujete. Je totiž hodně jiný. Než cokoliv, co jste zvyklí normálně vídat na plátně. Má skvělé obsazení sestávající z mixů vynikajících komiků a herců známých (Matt Berry, Jemaine Clement, Aubrey Plaza, Craig Robinson, Emile Hirsch) i neznámých (Sam Dissanayake, Jacob Wysocki, John Kerry). Ty vede režisér a scénárista Jim Hosking, jinak zjevně napůl šílenec. Má jednoduchou zápletku jak u Johna Wicka a stejně tak jako u Wicka je i zde jednoduchá motivace kvalitně zabalená do funkčního a promyšleného mikrosvěta. Jehož pravidla sice přesně neznáme, ale vnímáme, že to je svět velmi specifický, zajímavý a nemáme problém ho jako takový přijmout.

2. O čem snímek je, v podstatě nemá cenu popisovat, protože nad rámec toho, co vám řekne pár vět od distributora o něčím manželství a velkém magickém večeru, je ten film o nespočtu dalších věcech. Které jsou sice naprosto ze života (fascinace druhým člověkem, neopětované city, nuda, únava materiálu, touha po vzrušení, neschopnost kvalitní komunikace, hledání něčeho významnějšího atd. atd.), ale většinou jsou prezentovány v obalu působícím jako z jiného vesmíru. A o to je to zábavnější.

3. Posuďte sami. Jedna postava se vyjadřuje jen mručením. Velká část postav z nějakého důvodu nosí paruky nebo šortky v situacích, kde se ani jedno nehodí. Podivně velký vzorek populace obývající tento svět je esteticky hodně nevzhledný. Chce se mi říct, že opravdu daleko nad rámec běžného světa. Všichni se chovají extrémně divně a není jasné, jestli to jsou sérioví vrazi, autisti nebo běžní obyvatelé té komunity, ve které se příběh odehrává. 

Recenze: Lady Bird - povedená, ale nezapamatovatelná zkazka z dospívání [7.6/10 A.S.]

1. Lady Bird je nejnovější a první samostatný režijní počin zavedené herečky a scénáristky Grety Gerwig. Ta mi nikdy nebyla jako herečka dvakrát sympatická, ale na svou stranu mne dostala svým výkonem ve skvělém filmu 20th Century Women, který všem vřele doporučuji zhlédnout. Nyní je i známá režisérka, a to nejen ledajaká. Lady Bird je první film, co režírovala sama a je za něj nominovaná na Oscara hned ve dvou kategoriích, za nejlepší režii a scénář. A film celkově uskóroval nominací 5. A to včetně kategorie "best picture".

2. Přitom je to ale úplně normální, dobrý snímek z kategorie "coming of age". Povedený film o dospívání. Ale pro mne osobně ničím nevybočující. Takže moc netuším, co dělá v kategorii pro nejlepší snímek nebo nejlepšího režiséra roku. Bráním se myšlenkám na to, že by kauzy MeToo, Time's Up a generická femi propaganda už prosákly na tak viditelné úrovni? O co je režijně lepší Lady Bird než v této kategorii nenominované Three Billboards mi jednou bude muset někdo vysvětlit. Možná to udělá test času, ale prozatím, několik měsíců od premiéry, se mi myšlenky na Lady Bird zpětně nestočily ani jednou, kdežto ke třem billboardům několikrát. A to je pro mě zatím největším signálem síly toho kterého filmu.

The Florida Project - najdete díky němu i vy své království? [9/10 A.S.]

1. Pokud vás film The Florida Project, snímek zachycující letní dobrodružství několika dětí na Floridě podle traileru nezaujme, nenechte se tím, prosím, odradit a i tak si na to zajděte. Přišli byste totiž o opravdu unikátní dílo plné naprosto nepochopitelně skvělých hereckých výkonů, jejichž většinu vám doručí neherci nebo prvoherci. Protože snad jen dvě jména či obličeje vám mají šanci něco říct. Willem Dafoe (nominovaný za svůj výkon Bobbyho na Oscara) a Caleb Landry Jones (X-Man: First Class, Twin Peaks, Three Billboards Outside Ebbing, Missouri). Ale pokud do kina dorazíte, tak už v prvních záběrech filmu ukazujících na sebe vzájemně radostně hulákající děti, budete jasně vědět, že vás čeká něco výjimečného.

2. O filmech jako je The Florida Project je radost psát. Člověk i po dnech/týdnech od zážitku v kině má ze snímku intenzivní zážitek, bez problémů si vybavuje emoce, které kdy u něj cítil, a jeho největším přáním při psaní článku je přenést na budoucího potenciálního diváka aspoň část toho nadšení, které se dostaví, když dáte na má slova a zainvestujete do lístku do kina.

Recenze: Phantom Thread - dramatická, ale vtipná rozlučka s Daniel Day-Lewisem [8/10 A.S.]

1. Paul Thomas Anderson dostal nápad na scénář k filmu Phantom Thread v posteli, když byl nemocný. A jako u většiny svých filmů pak napsal příběh o tak trochu podivných osobnostech, které obklopují tak trochu podivné události.

2. Hlavní postavou filmu Phantom Thread je módní návrhář a krejčí Reynolds Woodcock (Daniel Day-Lewis). Jsou padesátá léta dvacátého století, Reynolds žije v Londýně a je velmi úspěšný návrhář dámských šatů, kterého vyhledávají noblesní klientky z celého světa. Reynolds si také pečlivě vybírá, komu šaty navrhne a komu ne. Ale nejpečlivěji vybírá to, jak ubíhají jeho dny. Má svou rutinu, na které až autisticky lpí, má svou sestru Cyril (Lesley Manville), která mu pomáhá řídit firmu i domácnost, a má svůj zápal do práce, která je pro něj důležitější než osobní život. V osobním životě je Reynolds starý mládenec, který ženy bere spíše jako spotřební zboží. Doma mu dělají tichou estetickou kulisu nebo slouží jako nekonfliktní múzy. Ale pouze do doby, než ho přestanou bavit. Pak nastoupí sestra Cyril a přítěžku ho zbaví. Reynolds je totiž příliš soustředěný sám na sebe a své povolání, než aby se sám namáhal zdržovat věcmi, jako je rozchod.

3. Jeho nejnovějším objevem je Alma (Vicky Krieps). O několik dekád mladší venkovská servírka s jemným německým přízvukem. Reynolds ji velmi snadno ohromí svým vystupováním a upraveným a designově promyšleným vzhledem (na kterém Daniel Day-Lewis usilovně pracoval) a netrvá dlouho, než se k němu Alma nastěhuje a divák čeká na to, jak naplní Reynoldsova očekávání - stát se tou tichou estetickou kulisou a sloužit jako nekonfliktní múza. Ale Alma je trochu jiného ražení a rozhodne se, k Reynoldsově ohromné nelibosti, projevit trochu ze své osobnosti a občas se i maličko vzepřít jeho dominanci. To vede ke spoustě nesmírně vtipných situací a rozhovorů.

Recenze: I, Tonya - trojitá dávka piruet i humoru [9/10 A.S. ]

1. I, Tonya je přibližně biografický film o americké krasobruslařce Tonye Harding. Která se proslavila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století nejen tím, že jako první/jediná Američanka a druhá žena na světě soutěžně skákala trojitého Axela, ale i svým potenciálním zapletením do velkého sportovního skandálu, který tenkrát významně zahýbal světem krasobruslení.

2. Pokud její jméno neznáte a teď nevíte, o jakém skandálu mluvím, tak si to nehledejte. O to je snímek režiséra Craiga Gillespieho (Fright Night, The Finest Hour) zajímavější, když člověk moc neví, co ho čeká a jak život a kariéra Tonyi vlastně dopadne. Nutno říct, že v USA tenhle příběh asi znají všichni - jméno Tonya Harding zde natolik zlidovělo, že ho jako příměr použil i bývalý prezident Obama ve své kampani z roku 2008. 

3. I, Tonya vypráví o životní pouti mladé krasobruslařky. Tonya Harding je původem z města Portland v americkém státě Oregon a začala soutěžně bruslit už ve cca třech letech. Od malička bylo totiž zjevné, že má nejen ohromný talent, ale ještě navíc k tomu sportu hoří nadšením. Přidejte k tomu původ z chudých poměrů rozpadlé rodiny a pevnou ruku despotické matky (Allison Janney), jejíž neustálá kritika Tonyu při bruslení svým způsobem i žene kupředu, a máte nezvykle působící šampionku, která mezi ostatními sportovkyněmi z mnoha důvodů vybočuje.

4. Ve filmu ji s ohromným úspěchem (a poprávu na Oscara nominovaná) hraje Margot Robbie. Která i se špatně udělanou trvalou, nečekaně vulgárním slovníkem a venkovsky působícím makeupem překypuje dračím sexappealem. Který má možnost ve filmu ukázat nejen tehdy, když je v těsném trikotu a plave vzduchem s roztaženýma nohama.

Recenze: Three Billboards Outside Ebbing, Missouri - skloňte se před mistrovským dílem [9.7/10 A.S.]

1. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri je jeden z těch filmů, které si budete pamatovat ještě dlouho poté, co opustíte kinosál. Jak víte, tak svým čtenářům s oblibou vyhrožuji, a ani tentokrát si tuto možnost nenechám ujít. Tedy: pokud si tento klenot kinematografie nelegálně stáhnete doma, a/nebo se na něj budete napoprvé dívat na malé obrazovce, vězte, že si předplácíte vstupenku do pekla tak drsného, že proti tomu mučení lebky zvané budík (ve formě například doživotního nuceného sledování smyčky "the best of Špindl") bude procházka růžovou zahradou. 

2. V příběhu o tom, k čemu může člověka dohnat zármutek a nezpracované sklony k agresivitě, není jednoduché identifikovat dobro a zlo. To se stává poslední dobou na plátně málokdy. Podobně kvalitně byly vykresleny postavy například v Breaking Bad a je skvělé, když se to opravdu povede jako tady. Kdy divák během filmu několikrát přemýšlí nad tím, jestli fandí té správné straně. Neřkuli když se stane zázrak a režisér diváka svým umem "donutí" přehodnotit svá očekávaní, prolamuje klišé a nechá vás v náklonnosti vůči postavám klidně několikrát během filmu přeběhnout k protistraně a zpět. 

Recenze: The Meyerowitz Stories - Sandlerova reálná šance na nominaci na Oskara [9.7/10 A.S.]

1. Málokterému filmovému fanouškovi se poštěstí, aby se v jednom filmu sešli 2 z jeho 3 nejoblíbenějších herců vůbec a film ještě k tomu napsal a režíroval jeho oblíbený režisér. Kdyby v The Meyerowitz Stories (new and selected) vedle Dustina Hoffmana a Adama Sandlera byl místo Bena Stillera Tom Cruise, už bych nepotřebovala Vánoce. Ale z té spolupráce měli radost i sami herci, protože ti hlavní pracovali pro Baumbacha dobrovolně, rádi a zadarmo.

2. Nový snímek režiséra Noaha Baumbacha (odborníka na tragikomicky hluboce poškozené lidské vztahy, se zvláštním zřetelem na vztahy rodinné, např. The Squid and the Whale,  Greenberg, While We're Young) se opravdu povedl. Kdo tohoto režiséra nezná, může si v duchu říct, že je to takový trochu odstředěný a více na styl "indie" zaměřený Wes Anderson a bude mít dobrou představu. Baumbach Wese Andersona "připomíná" i díky tomu, že je autorem několika scénářů, které Anderson zfilmoval. Například The Life Aquatic with Steve Zissou nebo jeden z Andersonových nejlepších: Fantastic Mr. Fox.

3. Film Meyerowitz Stories vypráví několik vzájemně souvisejících příběhů z rodiny svérázného patriarchy Harolda Meyerowitze. Harold je starý, sebestředný a značně extravagantní umělec, který se necítí dostatečně uznávaný ve světě kultury a možná právě proto se o to víc snaží, aby se kolem něj vše točilo aspoň doma. Během filmu tak velmi fikaně, vtipně, ale zároveň brutálně terorizuje všechny okolo. Harold má tři děti. Dva syny, rozvádějící se ho neurotika Dannyho (Sandler at his best) a úspěšného právníka Matthewa (Stiller) a dceru, introvertní myšku Jean. Kterou hraje skvělá Elizabeth Marvel. Jako kdyby vypadla z filmu Woodyho Allena, v jehož hře A Second Hand Memory momentálně působí v New Yorku. Harold má také již několikátou manželku, alkoholičku Maureen (Emma Thompson)*. V menších rolích se zde také objeví: Judd Hirsh, stále nádherná Sigourney Weaver, Adam Driver nebo Candice Bergen. Až budete film sledovat, tak pokud vám bude připadat casting podivně dobrý, je to tím, že ho dělala dvojice Douglas Aibel a Francine Maisler. A ti mají za sebou úspěchy v podobě obsazení: Manchester By The Sea, The Revenant, Birdman, The Grand Budapest Hotel, Moonrise Kingdom, Blade Runner 2049 nebo The Big Short. A i zde se jim podařilo pro film zajistit kolektiv skvěle k sobě padnoucích herců a to nejen z řad těch slavných (protože pro několik z nich režisér přímo ty role psal), ale i těch relativně neznámých. Např. Grace Van Patten (která je dost podobná Shailene Woodley) v roli Elizy, dospívající svobodomyslné dcery Adama Sandlera. A sám Hoffman kupodivu už hrál otce jak Sandlera, v The Cobbler, tak Stillera, v Meet the Fockers.  A opravdu jim tohle spárování sedne.

Recenze: Brigsby Bear - retrofuturistická tragikomedie pro všechny nerdy [8.3/10 A.S.]

1. Do kina vás na film Brigsby Bear poslat asi nemůžu, neboť to nevypadá, že by šel v dohledné době do českých kin. Ale určitě se objeví na nějakých nosičích a kdo se na něj následně podívá, ten neprohloupí.

2. Tedy. Pokud u něj platí alespoň jedna z následujících podmínek. A) sám je nerd, nebo aspoň tak trochu divný, či má koníček, do kterého je tak zažraný, že to ostatním lidem, kteří jeho nadšení nesdílí, může připadat až chorobné. Nebo B) rád se dívá na filmy o takových lidech. Případně C) chce prožít hodinu a půl u chytrého, originálního filmu, jehož ústředním motivem je: zápal pro věc. 

3. V tomto případě je tím zápalem zájem mladého Jamese (skvělý Kyle Mooney, znáte možná z SNL) o televizní pořad o medvědu jménem Brigsby. Brigsby je něco jako super-medvěd, který nejenže zachraňuje různé bytosti, země, planety a možná i galaxie, ale ještě u toho diváka vzdělává. Nadprůměrně inteligentní James je jím velmi fascinován. O to víc, že vyrůstá v rodině trochu podivně se chovajících lidí, kterým vévodí jeho otec, kterého bravurně hraje Mark Hamill.

4. Od prvních chvil tohoto filmu, který produkovalo trio The Lonely Island, je divákovi jasné, že všechny postavy jsou tak trochu cáklé, půjde jen o to, do jaké míry. Na své si již během úvodních scén přijdou nerdi do matematiky a fyziky. Režisér Dave McCary se ve svém celovečerním debutu zhostil role kreativního vládce své vize opravdu výborně. Film velmi zdařile kombinuje absurdnost se všedností, jemné emoce citlivého muže s šokujícím vývojem v ději, záběry, které vypadají chvilku snově, chvilku jako z loutkového divadla, se záběry jak z reality, byť jednou retro, podruhé futuro. A vy nevíte, co si o tom vlastně všem myslet. Ale baví vás to sledovat.

Jak se žije v USA: dobře, ale hlavně: na dluh!

1. Jak asi někteří z vás ví, před několika týdny jsem se stěhovala. Výběr padl na hezký byt v New Yorku v Brooklynu, v části města, ve které je běloch minoritou, černoši na ulicích postávají okolo obřích "tranzistoráků" (nebo jak by se přeložil "boom box", kazeťák to asi nebude), ze kterých řve hip hop, všude se tam line vůně trávy (a ne, nemyslím tu čerstvě posekanou), a kdo nemá "street smarts" tak tam nemá co pohledávat. 

2. No a tam teď budu bydlet. Protože již nejsem bohatý právník, ale chudý spisovatel, který bude jistě brzy dřít bídu s nouzí. Tak si nemůžu moc vyskakovat a bydlet budu ve čtvrti, která není nad mé momentální přijmy. To dá rozum (navíc hip-hop i vůni trávy mám vyloženě ráda).

3. Co ale nedá rozum je to, že aby mi v této čtvrti (nebo vlastně skoro kdekoliv v USA, dle mé dosavadní zkušenosti) někdo pronajal byt, musím být ochotna prozradit pronajímateli a realitce o sobě tolik informací, že by se z toho dal vytvořit nejen můj profil do erotické seznamky, ale i naklonovat moje osobnost a mé zážitky a zkušenosti do nějaké středně pokročilé AI a ta by mne pak byla schopna jistě úšpěšně replikovat.

Review: 20th Century Women - a rare piece of subtle art [9/10 A.S.]

1. 20th Century Women was a delightful surprise for me. I didn’t really want to go see it. The title didn’t appeal to me - who wants to watch a movie titled whatever- women? After the horror of "The Women" and the much, much better but still not very enjoyable Certain Women, I felt like I had it with whatever-women movies. Plus the description: "a single mom parents her teenage son along with two young women who help her " made me worry even more. And then I saw the name Greta Gerwig. Miss Gerwig usually makes me feel really irritated with movies she is in, since I find her performance insufferable. Not for a lack of talent, she certainly is a very talented lady, but something about her usual manners rubs me to wrong way. And its hard to say why. Maybe it is because more often than not she is cast as somewhat neurotic (and to me one-dimensional, therefore uninteresting) basket case. And I was afraid it was going to be the same this time around.

2. Well I couldn’t have been more wrong. On everything. The movie broke the spell of whatever-women flicks being bad. The description of the plot, while accurate, cannot communicate the beauty of the film and the depth of the characters portrayed in it. So: don’t be put off by it, there is no need. And no, you do not need to be a woman or a feminist, to enjoy the movie.  It’s a "normal" coming of age film. While the movie does mention the word “feminism“ quite often, it is not a "feminist" movie (certainly not in the misused scary way), and what’s more important - it can make fun of itself, its female protagonists and even feminism. A quality that, I find, the real-life examples of feminists often seem to lack.