Recenze: The 15:17 to Paris - ajta krajta ono to neumí hrát [4.6/10 A.S.]

1. Na snímek The 15:17 to Paris, natočený podle pravdivých událostí, které se staly v roce 2015 při jízdě vlaku z Amsterdamu do Paříže, se dá nazírat několika způsoby. Jako na chvályhodný společenský počin, jako na gesto silného patriota, jako na seberealizaci herecké a režijní legendy ve značně důchodovém věku a jako na kinematografické dílo. A radši bych u The 15:17 to Paris psala hodnocení té společenské prospěšnosti, patriotismu nebo seberealizace důchodců než hodnocení filmu, věřte mi. Ale tyhle řádky asi čtete, protože chcete vědět, jaký byl ten film (špatný), ne to, jak moc má Clint Eastwood rád Ameriku (hodně).

2. Nuže. The 15:17 to Paris je nepovedené. Za mě je to první skutečně špatný film, který režírovala herecká i režijní legenda Clint Eastwood. Když jsem na něj šla, moc se mi nechtělo věřit, že by režisér, který má na kontě tak dobré filmy jako Mystic River nebo Letters from Iwo Jimma, Gran Torino či Unforgiven (Million Dollar Baby mne nikdy moc nechytlo), mohl vytvořit něco vyloženě špatného. Bohužel mohl.

Recenze: The Commuter: běsný Liam Neeson chycený ve vlaku s Fendrem proti všem [4,6/10. A.S.]

1. Ani božský Liam Neeson neutáhne vše. Ve svém novém filmu The Commuter nese na svých bedrech nejen celý vlak, ale i zápletku vykradenou částečně od Agathy Christie a částečně od Kubricka. Ano, režisér přiznaně slaboduchých akčních snímků, Jaume Collet-Serra, se inspiroval u těchto velikánů literatury a kinematografie. A přestože ty aspekty jsou ve filmu nositeli projevů těch nejsilnějších emocí (jako třeba smích), výsledek bohužel skoro nestojí za zhlédnutí.

2. To skoro říkám proto, protože je tam Liam Neeson, který dokáže svým nasazením, fyzickým i emočním výkonem, sexy hlasem a nyvě odhodlaným pohledem do kamery, kdykoliv mu někdo vezme rodinu, kvalitativně pozdvihnout cokoliv, v čem je. Byť by to byla třeba reklama na menstruační vložky, Neeson by určitě způsobil, že by je muži občas šli nejen dobrovolně, ale i pyšně svým partnerkám pořídit. Prodavačům by pak mohli drsně říct, že mají "a very particular set of skills". Prostě Liam rocks.

3. V Commuterovi ale dostane strašně těžký úkol, a to nejen ten od náhodně kolemjedoucí spolucestující Joanny (sexy Vera Farmiga, napůl na plátna přinášející to lepší z Normy Bates), aby našel "člověka, který na ten vlak nepatří", ale ještě daleko těžší zadání má od režiséra: hraj to jako by ten scénář a tvoje chování v něm dávalo smysl. Což nedává. A je to škoda, protože Liam by si zasloužil trochu lepší scénář a víc prostoru než několik Faradaových klecí a pár mobilů, které příhodně nefungují, když mají, nebo jim dochází baterky. A víc než skupinu poloherců okolo, kteří svým stereotypem sice naprosto odpovídají osazenstvu běžného "commuter" vlaku (zvláště pak ten arogantní broker, co celou cestu mluví nahlas přes headset a dělá u toho "velkej business", to je snad standardní vybavení každého rush hour vlaku), ale ve filmu jsou v takové koncentraci bez toho, že by byli obloženi normálními postavami, že nakonec skončí jako otravné prázdné figurky.

Recenze: The Girl On The Train - slaboduché melodramatické quazi-porno pro slaboduché melodramatické quazi-ženy [4,3/10 A.S.]

1. Předem hlásím, že neznám knihu The Girl On The Train od Pauly Hawkins. Nevylučuji, že může být lepší než The Girl On The Train - slabý film. Nebo dokonce dobrá. Ale film na jejím základě vznikl bohužel špatný a to přes velmi zajímavé obsazení, solidní kameru a poutavou hudbu.

2. Příběh, tak jak ho chápu já je: slaboduchá Rachel (Emily Blunt) se slaboduše není schopna ani po dvou letech od rozvodu emočně odpoutat od svého exmanžela, ani od láhve vodky. Při svých slaboduchých cestách vlakem na Manhattan se jí z jakéhosi záhadného důvodu daří pravidelně nakukovat do oken těch samých baráků. Okolo kterých jezdí vlak tak šikovně, že Rachel vnimá detaily obličejů, pohyby jednotlivých lidí, co mají na sobě atd. S vlaky co jezdí na Grand Central mám bohaté zkušenosti, stalkerství moc nepodporují, ať už to je rychlostí kterou porjíždí kolem těch budov, nebo vzdáleností od nich. Věřím, že v okolí Londýna, kde se příběh odehrával původně, to mohlo být jinak, ale v kontextu New Yorku to vypadá absurdně. No never mind. Rachel si do obyvatel těch baráků projektuje různé pocity a z toho se nakonec odvíjí i hlavní zápletka. Jedna ze žen, které Rachel pravidelně z vlaku pozoruje, totiž náhle zmizí. Nastává pátrání a příběh má asi být jakože thriller.

3. Zajímavé je, že ačkoliv knihu a scénář filmu (Erin Cressida Wilson - co adaptovala například skvělou Secretary) napsaly ženy,  film představuje ženy jako nesamostatné, nemyslící, slaboduché a poškozené osoby. Jejichž osudy a osobnosti formují pouze muži a děti. Chraň Bůh, aby tam byla nějaká žena, která se dokáže cítit dobře i bez muže, nebo dítěte, a nepotřebovala by to řešit lahvema vodky či sebedestruktivní promiskuitou. Film vlastně ženám dává jednoznačně tento vzkaz: bez mužů vaše životy nemají žádný smysl, vaše mysl bude zatemněná, játra rozežraná cirhózou, a považujte za úspěch, pokud vůbec nějak přežijete.