1. Dnešní ranní funkční trénink mne naprosto zdeptal. 25 minut squats se závažími s třemi minutovými přestávkami mezi jednotlivými repeticemi. Plus 10 minut jízda na kole předtím, jako warm-up, a 15 minut jógovýho stretchingu. Poté 15 minut pauza, během které jsem do sebe dostala trochu neslazené, s vodou dělané ovesné kaše se skořicí (byla dobrá, nemůžu si stěžovat. Zrovna na tohle.) a pak hodina boxu.
2. Během které jsme na začátku posilovali ruce (to není žádné překvapení), ale zase s kettleball, a pak znova to balancování na kladce. Při kterém Thajec obcházel cvičence a boxoval je nebo štouchal foam rollerem do podélných bříšních svalů, pro kontrolu. Tentokrát jsem si to vyfotila, viz obrázek pod třetím odstavcem. Třeba to pro někoho vypadá jednoduše, ale udělat na týhle věci klik je doslova o hubu. Chtělo se mi brečet. A to mě ani nemusel trenér u toho boxovat. Myšlenky na můj snad brzký, ale jistě nadcházející konec naznačoval snad i ten kříž na zemi. Na úrovni fyzické schránky se možná ještě (chvílemi) držím na nohou, ale na té duševní úrovni propadám pocitům zmaru a hlubokého zarmoucení. Možná s tím souvisí i již skoro třítýdenní (nucená) abstinence od pornografického materiálu. Kdo ví. Ale rozhodně mi není hej.
3. Také mi moc nepomohlo, že ten nový spolucvičenec, jehož jméno jsem možná špatně rozuměla, asi to nebude Džihád, ale prozatím mu tak budeme říkat, protože nemáme nic lepšího, se zdá nějak víc ve formě, než tvrdil. Džihád v neděli hrozně naříkal, jak se bojí toho cvičení, jak skoro rok nic nedělal, jak je ve špatný kondici atd. Doufala jsem tedy, že na cvičení bude další člověk, se kterým budu na podobné vlnové délce. Ale chyba lávky!