Recenze: Hereditary - originalita v temném hábitu [9.3/10 A.S.]

1. Hereditary je nový horor a je to opravdu děsuplný snímek. Který vytváří takovou zvláštní atmosféru napětí a strachu a to velmi zajímavým způsobem. Až na pár scén totiž naprosto upouští od jakýchkoliv typizovaných lekaček a momentů jinak standardních u tradičních hororů a radši dává přednost pomalému budování dost tísnivé a dost psycho atmosféry.

2. V rodině Annie (Toni Collette, která by za svůj výkon v tomto filmu měla být nominována na Oscara) nepanuje zrovna dobrá nálada. Zemřela babička, Annina dost dominantní a hlavně docela podivná matka, a připravuje se její pohřeb. Nejvíce z rodiny truchlí introvertní a podivínská Charlie, které babička velmi chybí. Rodina se ji snaží rozptýlit a přitom vycházejí na povrch různé nepříjemné události, které se staly v životě Annie, a ještě nepříjemnější povahové rysy babičky, jejichž dozvuky ovlivňují snad celou rodinu a kterým se nejlépe brání Annin syn Peter (nesmírně talentovaný Alex Wolff, který mne zaujal už ve filmu My Friend Dahmer). Ale ani ten to nemá jednoduché. Babička po smrti, matka se chová divně, sestra byla asi divná vždycky, otec (Gabriel Byrne) uniká konfrontaci, to vše je zasazené do velkého domu a podkreslené tajemnou hudbou.

3. Debutujícímu režisérovi Ari Asterovi se podařil opravdový majstrštyk. Film totiž do nejméně dvou třetin překvapuje, co se týče děje, i původu děsu, nebo spíš tísně. Navozuje podobný pocit, jako mohl mít divák třeba u sledování filmu The VVitch (který je shodou okolností od stejného studia - A24 - jehož tvorbu obecně doporučuju). Kdy ty nejhorší pocity pramení z toho, že je vše, na co se koukáte, zasazeno do extrmémně psycho atmosféry, ve které se filmové postavy ocitají.

Spoiler Alert Podcast: Isle of Dogs

Kamilovi se u nás ve studiu Bros s Rosťou Koňaříkem za mixážním pultem asi natolik zalíbilo, že jsme stihli probrat ještě nejnovejší počin Wese Andersona - Isle of Dogs. A mezi námi pravidelnými účastníky Spoiler Alertů, Kverulantem, Spimfurtem a mnou došlo poprvé za naší nahrávací historii k vzácné shodě: všichni jsme udělili filmu plný počet bodů. Ale Kamil Fila je přecijen (po všech stránkách) větší kritik, takže se s námi na desítkové vlně nesvezl. Ale i tak film ohodnotil velmi pozitivně. Které scény se nám komu nejvíc líbily a zda má smysl se bavit o tom jestli je Wes Anderson rasista nebo xenofob, a jaké své jiné roli se přiblížil Harvey Keitel i zde? To vše a ještě něco navíc se dozvíte, když zmáčknete play.

Recenze: Personal Shopper - mystery s trochou erotiky [7/10 A.S.]

1. Personal Shopper je taková malá, něčím zajímavá podivnost, která člověka nakonec do sebe vtáhne. A není to jen díky tomu, že Kristen Stewart tam stráví pár scén polonahá. Režisér Olivier Assayas s Kristen pracuje již podruhé, poprvé na Clouds of Sils Maria, které Kristen Stewart zaslouženě přihrály pár cen a nominací na nejlepší herečku ve vedlejší roli, a v Personal Shopper si režisér s herečkou vyloženě jeden druhého užívají.

2. Personal Shopper je typický film, u kterého budete při sledování tušit, že si ho režisér i sám napsal. Protože podobně jako u filmů Davida Lynche (a tím nechci filmy srovnávat kvalitativně), který si své snímky také píše sám, je konečný výsledek natolik matoucí, nebo řekněme "provokující", a tak účelově neservíruje divákovi jednoznačné odpovědi, že by bylo s podivem, kdyby režisér natáčel vizi někoho jiného.

3. Film je o mladé Američance v Paříži. Maureen (Kristen Stewart, minimalistická a zádumčivě neurotická jako obvykle) je introvertní a trochu labilní dívka, které nedávno zemřel bratr (dvojče) Lewis. Lewis byl, stejně jako ona, médium schopno komunikovat se zemřelými. A Maureen teď doufá, že jí Lewis ze záhrobí dá nějakou zprávu o tom, jak se tam má. 

4. Za tím účelem Maureen chodí do domu, kde Lewis zemřel, a tam čeká na znamení. Dělá to již několik měsíců a zatím je to snaha neúspěšná. Mezi čekáním na to, až se zjeví Lewis, Maureen pracuje pro sebestřednou celebritu/supermodelku Kyru (Nora von Waldstatten) jako její "osobní nákupčí". To znamená, že za ní chodí vyřizovat různé pochůzky, nejčastěji nakupovat nebo vypůjčovat a vracet drahé oblečení a šperky. Proč Maureen, která sama ve filmu chodí ve vytahané mikině a neukáže jakýkoli zájem o šperky, oblečení nebo módu obecně, je zrovna takový guru přes styl a doplňky, nám film neřekne. Stejně jako nám neřekne spoustu dalších věcí, které by se divák rád dozvěděl.

Review: 20th Century Women - a rare piece of subtle art [9/10 A.S.]

1. 20th Century Women was a delightful surprise for me. I didn’t really want to go see it. The title didn’t appeal to me - who wants to watch a movie titled whatever- women? After the horror of "The Women" and the much, much better but still not very enjoyable Certain Women, I felt like I had it with whatever-women movies. Plus the description: "a single mom parents her teenage son along with two young women who help her " made me worry even more. And then I saw the name Greta Gerwig. Miss Gerwig usually makes me feel really irritated with movies she is in, since I find her performance insufferable. Not for a lack of talent, she certainly is a very talented lady, but something about her usual manners rubs me to wrong way. And its hard to say why. Maybe it is because more often than not she is cast as somewhat neurotic (and to me one-dimensional, therefore uninteresting) basket case. And I was afraid it was going to be the same this time around.

2. Well I couldn’t have been more wrong. On everything. The movie broke the spell of whatever-women flicks being bad. The description of the plot, while accurate, cannot communicate the beauty of the film and the depth of the characters portrayed in it. So: don’t be put off by it, there is no need. And no, you do not need to be a woman or a feminist, to enjoy the movie.  It’s a "normal" coming of age film. While the movie does mention the word “feminism“ quite often, it is not a "feminist" movie (certainly not in the misused scary way), and what’s more important - it can make fun of itself, its female protagonists and even feminism. A quality that, I find, the real-life examples of feminists often seem to lack.