Recenze: The Old Man and the Gun - herec Robert Redford se loučí a bude vám to zatraceně líto [8,7/10 A.S.]

1. Režisér David Lowery už definitivně patří k mým oblíbencům. Jeho filmy s napětím očekávám a zašla bych si na ně do kina, i kdybych nechodila na vše, co v kinech vyjde. The Old Man and the Gun je jeho nejnovější snímek, který stejně jako jeho předchozí filmy působí komorně, intimně, bez důrazu na akci, ale s o to větším zaměřením na leckdy minimalistické, ale velmi působivé herecké výkony.

2. Robert Redford hraje Forresta Tuckera, postaršího gentlemana, jehož v životě nejvíc baví vykrádat banky. Je skutečně profesionálním a kariérním kriminálníkem. Který za život vykradl minimálně sto bank a velkou část svého života proseděl ve vězení, z kterého se třicetkrát pokusil utéct a 18x z toho úspěšně. Včetně z Alcatrazu a San Quentinu. Což už je opravdu výkon a sledovat na plátně jeho gentlemanské vykrádačky a fikané útěky je zábava.

3. Forrest Tucker byl v realitě podle všeho člověk s podobně silným charisma, jako má Robert Redford. Ačkoliv nebyl vizuálně tak oku lahodící, tak ho oběti a svědci jeho trestných činů popisují jako člověka, který měl příjemné vystupování, byl skvěle upraven, šarmantní, slušný, prostě opravdový gentleman. A i přísedící v porotě, která hlasovala pro jeho odsouzení nakonec dodala, že jedno se mu upřít nedá: ten člověk má fakt styl. #criminalswag

Recenze: An Evening with Beverly Luff Linn - pomyslné filmové dítě Davida Lynche a Monthy Pythonů [8/10 A.S.]

1. Naprosto vrcholně bizarní snímek An Evening with Beverly Luff Linn je film, který si zapamatujete. Je totiž hodně jiný. Než cokoliv, co jste zvyklí normálně vídat na plátně. Má skvělé obsazení sestávající z mixů vynikajících komiků a herců známých (Matt Berry, Jemaine Clement, Aubrey Plaza, Craig Robinson, Emile Hirsch) i neznámých (Sam Dissanayake, Jacob Wysocki, John Kerry). Ty vede režisér a scénárista Jim Hosking, jinak zjevně napůl šílenec. Má jednoduchou zápletku jak u Johna Wicka a stejně tak jako u Wicka je i zde jednoduchá motivace kvalitně zabalená do funkčního a promyšleného mikrosvěta. Jehož pravidla sice přesně neznáme, ale vnímáme, že to je svět velmi specifický, zajímavý a nemáme problém ho jako takový přijmout.

2. O čem snímek je, v podstatě nemá cenu popisovat, protože nad rámec toho, co vám řekne pár vět od distributora o něčím manželství a velkém magickém večeru, je ten film o nespočtu dalších věcech. Které jsou sice naprosto ze života (fascinace druhým člověkem, neopětované city, nuda, únava materiálu, touha po vzrušení, neschopnost kvalitní komunikace, hledání něčeho významnějšího atd. atd.), ale většinou jsou prezentovány v obalu působícím jako z jiného vesmíru. A o to je to zábavnější.

3. Posuďte sami. Jedna postava se vyjadřuje jen mručením. Velká část postav z nějakého důvodu nosí paruky nebo šortky v situacích, kde se ani jedno nehodí. Podivně velký vzorek populace obývající tento svět je esteticky hodně nevzhledný. Chce se mi říct, že opravdu daleko nad rámec běžného světa. Všichni se chovají extrémně divně a není jasné, jestli to jsou sérioví vrazi, autisti nebo běžní obyvatelé té komunity, ve které se příběh odehrává. 

Recenze: Mission: Impossible - Fallout : oddalovaný orgasmus s otazníkem na konci [8.3/10 A.S.]

1. Plutonium. Přelidněná planeta. Maskování se za jiné osoby. Padouch, kterého už známe. Nekalé plány. Někdo to musí odnést. Nejlépe masově. Pokud tomu, ovšem, nezabrání Ethan Hunt se svým týmem. Na tohle všechno plus fanstatické kaskadérské kousky a bombastické akční záběry nás láká nová Mission: Impossible - Fallout. Začnu tím, že Tom Cruise je vedle Adama Sandlera jeden z velmi mála amerických herců, kteří jsou aktivní a komerčně neskutečně úspěšní prakticky bez přerušení již více než tři dekády. Na kontě v podstatě nemají finanční propadáky, pokud nepočítáme Tomův úlet s muzikálem a Sandlerovo účinkování v artovějších a nezávislejších filmech.

2. Už tento fakt, že se Tomovi tak dlouho daří, jak finančně, tak u fanoušků a na rozdíl od Sandlera většinou i u kritiků, je neuvěřitelný úspěch. Ale když k tomu připočítáte to, že jeho hlavní tažný kůň, frančíza s názvem Mission: Impossible se ještě navíc skoro díl od dílu zlepšuje, je to téměř zázrak. Natáčením nejnovějšího, šestého, dílu se strávilo 161 dní a na výsledku je to ohromné odhodlání a preciznost všech opravdu vidět.

3. M:I-Fallout je toužebně očekávaný a solidně promovaný díl. A diváka nezklame. Ujal se ho totiž stejný režisér, který nám přinesl už minulý díl, skvěle našlapanou akční podívanou M:I - Rogue Nation. Americký režisér Christopher McQuarrie, oskarový scénárista filmu The Usual Suspects, k tomu navíc znovu dostal vymazlený rozpočet (178 mega dolarů) a skvělé obsazení, včetně aspoň chvilkového návratu Michelle Monaghan (v roli bývalé manželky Ethana Hunta). A já jsem byla jedním z těch lidí, kteří doslova odpočítávali hodiny do premiéry a která jsem naběhla na první možné promítání tady v New Yorku a ještě nyní, o půlnoci, píše tuto recenzi, aby čtenářům co nejdříve přinesla dojmy z toho zážitku a zhodnotila, jestli se to čekání vlastně vyplatilo.

Recenze: Black Water - Jean-Claude, Lundgren a potenciální pornoherečka na ponorce, co víc si přát? [4.7/10 A.S.]

1. Film Black Water je hrozně špatný. A po skoro všech stránkách nepovedený. Stupidní neoriginální scénář (film začíná trochu jako Saw a pokračuje jako Escape Plan, jen aby končil jako Miami Vice zkřížené s Mlčením jehňátek), pekelně natočené akční scény, kdy lze člověka střelit z několika metrů samopalem do břicha, aniž by ho to jakkoliv oslabilo v následujícím boji, a pochybné herecké výkony. Ale přesto vám ho doporučím. Je totiž dost zábavný. 

2. V hlavní roli je stále ještě sexy a v super formě Jean-Claude Van Damme, který neztratil nic ze své baletní elegance ani specifického hereckého stylu. Jean-Claude se v roli tajemného Wheelera probere v nějaké temné kobce, neví, jak se tam dostal, proč tam je, nebo kde je. Jediným dalším člověkem, s kterým Wheeler může skrze zeď sousední cely komunikovat je Marco (Dolph Lundgren). Ten sice také neví, proč je chudinka Jean-Claude tam, kde je, ale ví aspoň zhruba, kde se oba nalézají a co je tam čeká. Nic pěkného, samozřejmě.

3. Vyjde najevo, že jsou oba vězněni na jakési podivně luxusní ponorce. Luxusní, protože má stropy skoro 4 metry vysoko v jakékoliv místnosti, do které se kamera podívá. A tahle ponorka je plovoucím tajným, ale americkou vládou podporovaným vězením pro ty nejnebezpečnější kriminálníky. Ano, člověk se už v této chvíli může zasmát s vědomím, že takový druh zábavy bude pokračovat.

4. K Jean-Claudovi se záhy připojí slečna s makeupem a projevem odkvétající pornoherečky (Jasmine Waltz) a hereckými kvalitami jen mírně tento obor převyšující. A společně pak bojují proti zlému nepříteli. Kdo je zlý nepřítel a proč, není moc jasné, ale to je fuk. Samozřejmě že v Black Water jde o flashku, na které je seznam veledůležitých aktivačních kódů (tentokrát ne na atomovky, ale na spící agenty, nicméně všichni ve filmu se tváří, jako kdyby to byly atomovky), chudák Jean Claude je obviněn z velezrady, konspirace proti USA, CIA, FBI a pravděpodobně celému světomíru. Nám ale stačí jediný pohled do nevinných očí tohoto zraněného belgického srnce a víme, že ON by NIC z toho NEUDĚLAL a je nutné mu fandit.

Recenze: Tag - zábavný film o zábavné hře kterou chci hrát! 7/10

1. Film Tag je především lehká zábava na jeden večer. A jako takový by se měl i ten snímek brát. Natočil ho všestranný  tvůrce Jeff Tomsic jako svůj celovečerní debut.  A podle mě tahle komedie o partě mužů ve středním věku, kteří si již po několik dekád zpříjemňují život a prohlubují své přátelství tím, že jeden měsíc v roce hrajou hru "na babu", funguje tak jak má.

2. Ano, mohla by mít trochu méně ploché postavy a chytřejší konec. Ale proč koukat darované letní crazy komedii na zuby, že? Když navíc v hlavních rolích jsou: ultra-mega-uber-sexy Jeremy Renner (Wind River), jako obvykle slušňácký Ed Helms (The Hangover), výtečný komik (a nyní již i zavedený herec) Hannibal Burres (Blockers) a v neposlední řade ležérní Jake Johnson (The Mummy, Lets Be Cops  převlečený za Jasona Mantzoukase (Lego Batman Movie, How To Be Single) a svůj komediální talent opět potvrzující krasavec Jon Hamm (Baby Driver).

Recenze: I Feel Pretty - překvapivě povedená pohádka [6.7/10 A.S.]

1. Film I Feel Pretty je vlastně docela zábavný snímek, který ale jako takový je pouze pro relativně úzkou skupinu diváků. Tedy spíše divaček. Je to totiž silně romantická komedie o tom, jak nedokonale se cítí jedna průměrně vypadající a duševně křehká žena, která by si moc přála, aby vypadala jinak (lépe). Tu ženu ztvárňuje Amy Schumer, úspěšná americká komička a herečka, která se nebojí ukázat sebe sama v tom nejmíň lichotivém světle, co to asi jde.

2. Tedy přesto, že nemá vypracovanou a štíhlou postavu, se nebojí nechat vyfotit v plavkách, ve svém stand-upu často mluví o tom, jaká je šlápota, alkoholička, nebo jak někdy smrdí. Tímhle ovšem odradí spoustu potenciálních diváků a fanoušků, většinu tipuju z řad heterosexuálních mužů. Kteří (vcelku pochopitelně) chtějí většinou koukat (sahat, lézt) spíš na ženu, která není alkoholička, nesmrdí a která nemá na břiše pneumatiky a pokud je promiskuitní, tak to šikovně tají.

3. Pokud mám soudit podle toho, jak na Amy Schumer reaguje moje okolí tady, tak vnímám, že ji mají velmi v oblibě hlavně ženy, pak homosexuálové a pak starší muži. Mladší heterosexuálové většinou vykazují známky nějakého strachu nebo zhnusení z toho, jak se chová a jak vystupuje či vypadá. Na jednu stranu tomu rozumím, Amy ve svých rolích (jak na pódiu, tak na plátně) často hraje buď blbky, nebo naopak rozjeté neéterické pološtětky a chce to nějakou schopnost nadhledu, uvědomit si, že to jsou třeba jen role a že i pokud mají nějaký základ v realitě, tak že to, co říká, není zas tak daleko od některých zkušeností a pocitů žen. Jen většina žen na to nemá morálku nebo odvahu (nebo motivaci), aby podobné věci o sobě říkaly taky.

Recenze: Dvě nevěsty a jedna svatba - další film za trest [1/10 A.S.]

1. Vždy, když píšu příkře o českém filmu, má to dva důsledky. 1) je mi z toho poněkud smutno, 2) stojí mě to hrozně moc času. Smutno je mi z toho, že českému filmu fandím a jsem si vědoma toho, jak ohromné úsilí každý film stojí. A jak je v českých podmínkách někdy složité, aby ten film vůbec spatřil světlo světa. Sama teď také tvořím, příští týden padá první klapka v mé režii, a tak se opravdu dokážu vcítit do člověka, který má ty nejlepší úmysly a věnuje hodně času, energie a peněz do toho, aby před diváky dostal co možná nejlepší dílo. A i proto mne mrzí, že to dílo ani tentokrát v případě Dvou nevěst a jedné svatby nemůžu pochválit. 

2. A stojí mne to spoustu času, protože většinou poté, co vyjdu z kina, píšu svému kolegovi, který má v hodnocení filmů o několik dekád přede mnou náskok a víc zkušeností, a srovnáváme své pocity. Já jsem na české filmy jaksi o něco přísnější než on. Což je přičítáno mé "mladické nerozvážnosti a zápalu", že prý tak kriticky také kdysi psával. A napíšeme si klidně i několik desítek mailů, kde já vysvětluji, proč si myslím, že Pepa nebyl tak příšerná sračka jako třeba Špindl, a proč mi u Špuntů na vodě nebo Zoufalých žen (což bylo zatím to nejhorší, co jsem tento rok viděla v kinech) bylo aktivně v kině stydno. A jak stále ještě odmítám udělit českému filmu vlastní kategorii a hodnotit to jen v ní (k čemuž se přiznala právě v recenzi na "Dvě slepice a jednu trapnou kostelní seanci" Mirka Spáčilová) a on mi oponuje a říká, že jsem příliš přísná. A tyhle debaty se táhnou dny, někdy i týdny, a obsahují opravdu sáhodlouhé a jistě obě strany vyčerpávající maily rozebírající stav českého filmu a pátrající po příčině toho, že vypadají tak, jak vypadají. 

Recenze: Submergence - Wim Wenders si přistřihl křídla [5/10 A.S.]

1. Submergence, nejnovější film Wima Wenderse, je snímek, který na jednu stranu má velké plusy: za kamerou oceňovaný zkušený režisér a před kamerou velmi charismatický hlavní herec, James McAvoy. Ale na druhou stranu má i spoustu slabin. Podivný scénář od Erin Dignam, příliš snahy o hlubinné - pun intended - filosofování a Alicii Vikander v roli sebevědomé, až nepříjemně macho profesorky "matematické biologie", která jí prostě nesedí.

2. Submergence je příběh o lásce a utrpení a sledujeme v něm setkání dvou ne zcela si nepodobných osob. Ke všemu odhodlaný James Moore (McAvoy), tajný agent MI6 se sklony k plamennému filosofování, a Danny (Vikander), tak trochu drsná a melancholická profesorka biologie, která, ač má vzhled dvaadvacetiletého skandinávského děvčátka, oplývá chováním podivné padesátileté Němky, se potkají v hotelu v Normandii a po asi 20 vteřinách, co strávili "spolu", když se náhodou setkali na pláži, už bioložka zpocenému agentovi (který se zrovna vrátil ze své ranní rozcvičky) na chodbě hotelu hlásí, že "má ráda vůni potu".

3. Překlad pro sociálně nezdatné nerdy: "mám ráda vůni potu" = "není nutné se mě ptát, jestli dnes večer bude sex". Protože ta věta, kór pronesená cizímu člověku, znamená "zašukáme, brzy". Bioložka tedy dá hned asi v desáté minutě filmu najevo, že je otevřena fyzickému sblížení, a poté sledujeme, jak dlouho bude McAvoyovi trvat, než na ni teda skočí v nějaké pauze mezi citáty z Kanta. Když k tomu dojde, máte už obou pseudofilozofujících romantiků, skotačících na pláži i ve vlnách, docela dost a těšíte se na to, až se jejich cesty rozdělí, protože pak je naděje na něco zajímavějšího než "on potkal ji a ona jeho a líbilo se jim to".

Recenze: A Quiet Place - prima horor, který ocenil i sám Stephen King [9/10 A.S.]

1. Nejnovějším hitem z mého oblíbeného žánru (horor) je film A Quiet Place  od Johna Krasinského, režiséra dosud více etablovaného spíš jako herce, byť A Quiet Place nebyl jeho režijní debut. Tím bylo vlastně poskládání obrázků do úvodní znělky americké verze seriálu The Office. Jehož pár dílů si pak i zkusil režírovat. V roce 2016 následoval celovečerní režijní debut v podobě nepříliš výrazného filmu The Hollars a pak již se dostáváme k A Quiet Place.

2. Což je post-apo horor o rodině Abbottových, která musí žít v naprostém tichu, aby unikla jinak téměř jisté smrti. Svět totiž ovládly příšery, které velmi dobře slyší a loví zásadně podle zvuku. Respektive útočí na to, co vydá nejhlasitější zvuk v libovolném prostředí. A podle stavu světa, ve kterém tahle pětičlenná rodina žije to vypadá, že příšery vítězí, zatímco lidi mají s žitím bez hlesu značný problém.

Recenze: Every Day - povedené režijní a scénáristické cvičení v romantice [6.8/10 A.S.]

1. Every Day je jeden z těch filmů, které je velmi jednoduché odepsat už na základě toho, jakým způsobem jsou prezentované. Romantické emo-drama o náctiletých pro náctileté. Tipuju, že už teď přestává číst většina mužských čtenářů a také část žen. A chápu to. Ale ten film si určitou dávku zvýšené pozornosti zaslouží. Je totiž nejen dost originální, ale hlavně prezentuje vnitřně kompaktní a solidně rozpracovaný svět, který tak nějak dává smysl a přináší docela zajímavé otázky o tom, co je "to", do čeho se člověk vlastně zamilovává a jestli to je spíš to tělo, nebo spíš ta duše, nebo kombinace obojího.

2. Ve světě, kde každý z nás žije určitou část svého života na internetu, ať už tím, že si z něj bere určitou porci své zábavy, vědomostí, nebo tím, že z něj i čerpá nějaké sociální vazby, je relativně jednoduše představitelné, že se člověk aspoň chvilkově zamiluje do něčí osobnosti, aniž by věděl, jaké k tomu patří tělo a obličej, nebo si byl jistý, že to, co mu na internetu někdo ukázal, je pravda. A může jen doufat, že pokud se někdy z virtuality vztah přesune do reality, že to tělo a obličej bude k té osobnosti a hlavně k vašim estetickým preferencím pasovat. Co se stane ovšem poté, co takový člověk zjistí, že k té osobnosti nepatří žádné konkrétní tělo a žádný konkrétní obličej? Může někdo milovat skutečně pouze něčí osobnost? Přesně o tom je totiž tenhle snímek. Myslím, že rozhodně víc zaujme ženy než muže, a je to pochopitelné. Nechci tím říkat, že jsme jako pohlaví méně povrchní a jde nám "hlavně o tu duši", ale spíš že ta myšlenka asi není ženám natolik vzdálená, aby se nad ní aspoň nezamyslely.

3. V Every Day se hlavní hrdinka, náctiletá, milá, chytrá, pěkná a relativně vyspělá (ehm, ano, JE to divné) Rhiannon (Angourie Rice aneb ta pěkná mladá holka z The Nice Guys), seznámí s člověkem, který si říká "A". "A" nemá vlastní tělo, ani vlastní obličej či rodinné zázemí. Každý den se totiž probouzí v těle někoho jiného a 24 hodin prožívá v takto zapůjčené tělesné schránce. Přitom má nad tím jedincem plnou kontrolu, vytěsňuje jeho vědomí a do určité míry pak i zatemňuje jeho vzpomínky na ten den. O půlnoci se z jeho těla/mozku vytratí a probere se zase "o dům či dva dál". A nejde mu to nijak ovládat.

Recenze: Unsane - Steven Soderbergh natočil film na iPhone a stojí za to ho vidět [7.6/10 A.S.]

1. Pokud jste kdy měli nějaké ambice natočit film, už nemáte opravdu žádnou výmluvu na to, proč váš film ještě neexistuje a nespatřil světlo světa. Steven Soderbergh totiž právě pustil do kin Unsane. Snímek, který natočil na iPhone 7 Plus, dal dohromady pomocí několika běžně dostupných mobilních aplikací a při tvorbě filmu si vystačil prakticky jen s pár udělátky na ovládání smart telefonu. 

2. Ve filmu o slečně, která možná je a možná není šílená, možná ji někdo stalkuje a možná se jí to jen zdá, ani nehrají žádné velké hvězdy. Hlavní představitelka je Claire Foy, kterou třeba znáte z povedeného seriálu The Crown (nebo jako jednu z aktérek nedávné kauzy "dostává on víc než ona?") a zbytek tváří si tipuju, že spíše nepoznáte, ačkoliv tam hrají samí nadaní herci. Plus jeden Matt Damon v mini cameu.

3. Příběh o tom, jak to chodí v amerických blázincích, má své technické "mouchy". Ano, není to ve standardním kinoformátu, ano, je to místy dost tmavé, nebo řekněme nezvykle (ne)nasvícené, ale zase v několika scénách Soderbergh ukazuje výhodu minimalistické technické výbavy. Například když točí v malé vypolstrované samotce a divákovi šikovně zprostředkovává velmi intimní, ale přitom komplexní pohled na dočasné ubytování pacienta, který "zlobil". Unsane je Soderberghův první "horor", ale je to i mystery a psychothriller zároveň. Díky skvělému hereckému výkonu hlavní představitelky je její podivná psychóza velmi uvěřitelná a každý, kdo si někdy připadal "příliš normální na blázinec" nebo "příliš bláznivý na normální svět", si v tomhle filmu něco najde. A to ať už si myslíte, že je v tom cvokhausu hlavní hrdinka oprávněně, nebo neoprávněně. 

Recenze: The Death of Stalin - film, na kterém není nic špatně, ale přesto nemůže dostat plný počet bodů [9/10 A.S]

1. The Death of Stalin je skvělý film. Z mého pohledu vlastně prakticky bezchybný. Bavilo mě se na něj dívat, řemeslně je zvládnutý, herci hrají výborně, humor je chytrý, krásně to celé vypadá a je to vítaně chutná satirická jednohubka na poli kinematografie. Ale.

2. Plný počet bodů dát nemůžu, protože jakožto člověk pocházející z Česka, navíc s ukrajinsko-rusínskými kořeny, a člověk, který sice sám samozřejmě éru stalinismu nezažil, ale něco málo o ní ví, jsem měla při sledování takový vtíravý pocit, že "takhle sympaticky by ten film tu materii zpracovávat neměl". To je vlastně můj jediný a zároveň největší problém s tím snímkem. Že Stalin, stalinismus a poválečná léta v Sovětském svazu pro mě představuje jaksi temnější kapitolu s horší pachutí, než jak nám ji podá film bezpochyby velmi schopného režiséra Armanda Iannucciho. A sama nevím, proč mi to tady vadilo víc než třeba jinde satirické zpracování Hitlera. 

3. A byť chápu, že satira a zesměšnění (zde vedoucí i k tomu, že film je v Rusku a pár dalších CIS zemích zakázán) je v umění žádoucí fenomén a z mého pohledu není žádné téma, o kterém by se nemělo/nesmělo/nemohlo žertovat, tak tady mne jaksi mrzí, že z filmu srší víc lehkost onoho ultrabritského (až vyloženě Montypythonovského) humoru než té ruské hrůzy. Ale pokud vám nevadí sledovat film o Stalinovi a jeho pobočnících skrze oči britských humoristů, nemusí vám a věřím, že nebude, na filmu vadit vůbec nic.

Recenze: Gringo - zábavně černohumorné překvapení [7.3/10 A.S.]

1. Gringo, od "z kaskadéra-přes-herce-režisérem" Nashe Edgertona (brácha slavnějšího Joela Edgertona), nezaznamenal v USA moc velký úspěch ani u fanoušků, ani u kritiků. Budu tak asi jedna z mála, která vám vyloženě doporučí na tento film jít. A ještě rovnou přiznám, nejen že mě od začátku do konce bavil, ale že mě (jako si klade za cíl asi každá komedie, ale většině se to nepovede) několikrát rozesmál nahlas. A to je výkon. U Gringa jsem se sice v žádném bodě nesmála tolik jako třeba u sloního bukkake v The Brothers Grimsby, ale přesto považuju Gringo za povedenou akční komedii. 

2. Hlavním hrdinou je kultivovaný slušný korporátní otrok Harold (David Oyelowo), který je tak trochu podpantoflák a to doma i v práci. V práci ho méně či více viditelnými způsoby ponižuje hlavně kamarád a šéf Richard Rusk (Joel Edgerton) aneb expertní slizoň s možná dobrými úmysly, doma ho pak zvládá finančně (a nijak jinak) vysávat sexy manželka (Thandie Newton). A navíc Harold právě zjistil, že je na mizině a z práce ho možná budou propouštět. Takže na tom, pochopitelně, není moc dobře.

3. Harold tedy konfrontuje Richarda, který plány na prodej firmy a propuštění Harolda popře, a naopak Haroldovi slíbí, že ho čekají světlejší zítřky (pomocí vtipné metafory s mrkví). A že se jede podívat do Mexika, kde firma vyvíjí zelenou pilulku s vysokým obsahem cannabis, která má způsobit revoluci na trhu s léčivými výrobky obsahující marihuanu, jestli tamní dodavatelé a odběratelé, které má Harold v rámci tohoto projektu na starosti, nezlobí.

Recenze: 7 Days In Entebbe - jde žid, Němec, Izraelec, Uganďan a Francouz po letišti… [5.7/10 A.S.]

1. 7 Days In Entebbe je film o reálném incidentu, který se odehrál v roce 1976, kdy aktivistická (teroristická) skupina bojující za práva Palestinců unesla letadlo mířící z Tel Avivu do Paříže, přistála s ním v Ugandě a vyjednávala o propuštění zajatých Palestinců držených v Izraeli. A vyjednávala docela dlouho.

2. Díky čemuž nějakou dobu (7 dní, jak napovídá originální název filmu) všichni trčeli v leteckém terminálu v Ugandě, zatímco probíhala vyjednávání s Izraelem. Který ale paralelně připravoval vojenskou akci na záchranu rukojmí. Tato akce, nazvaná "operace Entebbe" (nebo také Operace Blesk), byla námětem již několika filmů a to, čím se nejnovější film režiséra José Padilhy od nich hlavně odlišuje, je fakt, že se jeho snímek 7 Days in Entebbe zaměřuje spíš na to, co se děje během toho týdne mezi teroristy a jejich zajatci než na samotné zachraňování rukojmí vojáky.

3. Proto pokud vás zajímají detaily toho, jak proběhla ta samotná záchranná akce, a chtěli byste na snímek jít hlavně kvůli tomu, varuji vás dopředu: budete zklamaní. Samotné záchranné akci se film věnuje jen v několika posledních minutách a to ještě velmi zvláštním způsobem, kdy ukazuje rychlou montáž z několika různých prostředí a situací a jen jedna její část se věnuje právě provedení toho vojenského zásahu. Ale jedna zase zajímavému tancování. Ale kvůli němu asi na tenhle film nikdo nejde. Hádám, že většina lidí na Entebbe půjde právě kvůli tomu plánu na záchranu unesených. Který měl své výzvy a překážky a kterého se účastnil třeba i Yonathan Netanyahu, starší bratr pozdějšího premiéra Izraele, Benjamina Netanyahu. A realizace toho plánu má své místo v historii a to nejen díky tomu, že se odehrával v cizí zemi a za výrazně složitých podmínek pro všechny zúčastněné.

Recenze: Annihilation - Garlandův sci-fi sen o jedné sci-fi knize aneb ženské putování za duhou [6.7/10 A.S.]

1. Alex Garland patří mezi mé oblíbené autory a režiséry. Na jeho nejnovější film Annihilation o skupině vědců (eh, tedy vědkyň) pátrající po způsobu, jak zastavit rozpínání nějaké zřejmě mimozemské duhové hmoty, která se objevila v USA a začala pohlcovat všechno kolem jednoho majáku, jsem se tedy velmi těšila. Proto se mi jen těžko píše, že se tak úplně nepovedl. A to hned z mnoha důvodů.

2. Dopředu je dobré říct, že se Garland významně odchýlil od knižní předlohy od Jeffa VanderMeera. Garland úmyslně tu knihu nečetl před psaním scénáře znovu a ví, že tam má mnoho věcí jinak, a proto považuje svůj scénář za něco jako "sen o námětu té knihy". Mně bohužel většina těch jeho změn připadá k horšímu. Až na tu hypnózu, co byla v knize, to je dějová berlička, kterou nemám příliš v oblibě. 

3. Ale i film sám se podobou, ve které jde teď v USA v kinech (a v ČR na Netflixu), odchýlil v několika zásadních bodech od Garlandova vlastního původního scénáře. Těžko říct, zda důvodem pro ty konkrétní změny (opět k horšímu) byl nějaký tlak ze strany studia, nebo to bylo Garlandovo vlastní rozhodnutí. Kolem filmu obecně panovaly neshody, producenti Rudin a Ellison se tak dlouho různě dohadovali, jaké změny udělat/neudělat, až se kvůli jejich rozdílným představám film ocitl na Netflixu místo v klasické kino distribuci přes Paramount.

4. Hlavní postavou Annihilation je bioložka a ex-vojanda Lena (Natalie Portman), jejíž manžel Kane se ztratil před rokem na nějaké tajné misi a ona by se nyní ráda dozvěděla, čeho se ta mise týkala a co se mu tam vlastně stalo. Pátrání ji zavede na (jak jinak) přísně střeženou tajnou vládní lokaci, kde se přidruží ke čtveřici žen, které se chystají jít k majáku po stopách právě té mise, které se účastnil i Lenin manžel Kane (Oscar Isaac). Skupinu tvoří: bioložka, psycholožka, astrofyzička, geomorfoložka a medička. Na rozdíl od knihy, kde je to bioložka, psycholožka, antropoložka a průzkumnice se zcela zásadní rolí. Ale v obou verzích příběhu jsou v té skupině pouze ženy. A to protože následují předchozích několik průzkumných skupin, které byly složeny ze samých mužů a neuspěly.

Recenze: The Strangers: Prey at Night - patriarchát je mrtev. Ať žije patriarchát. [5.3/10 A.S.]

1. Ve filmu The Strangers: Prey at Night se podruhé setkáme s třemi vrahy, kteří skrývají své obličeje pod plátěným pytlem, maskou pin-up girl a panenky. První film s nimi mě docela bavil, takže jsem se na pokračování těšila.

2. Bohužel na rozdíl od prvního dílu tady dostali psychopati do ruky čtyřčlennou rodinku překypující neschopností, letargií, možná až extrémním liberalismem (jinak si nedovedu vysvětlit tu neochotu zmáčknout spoušť i v situaci, kdy před vašima očima někdo vteřinu předtím opakovaně bodal obřím nožem do člena vaší rodiny) a všeobecnou zjevnou ochotou zemřít během své dovolené v odlehlém campu u strýčka Marvina.

3. Je to škoda a to o tolik větší, když si člověk vzpomene na pár hororů z posledních třeba dvou let, kde se konečně objevují chytřejší jedinci, kteří něco aktivně dělají pro to, aby smrti neskočili přímo na ostří nože / do palebné dráhy / pod sekeru / před auto / na kopí / před motorovou pilu / na penis apod. Například ve filmech jako: Happy Death Day,  Better Watch Out, The Belko Experiment nebo Get Out. Prostě připadalo mi, že za poslední roky se už hororů, kde je hlavní hrdina/hrdinové za idiota, který dělá samá špatná rozhodnutí, točí méně. A že by byla vážně škoda se k takovému stylu vracet. Nebylo by přeci daleko zajímavější sledovat na plátně člověka, který se aktivně brání, nechodí do sklepa po tmě, neotvírá tu hrací skříňku, na které je napsáno "neotvírat", nebere stopaře se sekerou v ruce a nechová se celkově prostě jen jako ta tupá ovce, která chce sebe i ostatní členy stáda dostat co nejdříve na porážku? Bylo.

Recenze: Everything Beautiful is Far Away - putování pouští s robotem a blondýnou [6.7/10 A.S.]

1. Everything Beautiful Is Far Away je malý nezávislý snímek vyrobený za mikro-rozpočet 200 tisíc dolarů. Ale i tak je to film, který si zaslouží pozornost. Zejména od těch diváků, kterým nevadí pomalé filmy o pár hercích, s minimem akce, rekvizit a dějových zvratů, ale o to víc vizuální a hudební krásy a prostoru pro podnětné myšlenky o životě, vesmíru a tak vůbec.

2. V tomto malém snímku sledujeme putování zádumčivého Lenerta (Joseph Cross), dětsky působícího mladíka, který z nějakých záhadných důvodů žije již léta v poušti. Asi to bude tím, že se příběh odehrává ve vesmíru, ve kterém je nedostatek vody a přemíra písku. Lenert ale není sám. Společnost mu dělá robotická přítelkyně Susan. Tedy, dělala, než jí došly baterky. Tedy, přítelkyně, spíš jen její hlava, protože tělo se jí rozbilo. Prostě Lenert chodí pouští a na zádech má batoh, na kterém je připoutaná Susanina hlava, kterou Lenert plánuje oživit, hned jak najde nějaký zdroj energie. A také Susan slíbil, že jí zkonstruuje nové tělo. Tedy jakmile to bude možné. Do té doby si musí Susan vystačit s tím, že jí zbyla jen ta hlava. 

3. Susanina hlava je pár robotických očí zasazen do jednoduché dřevěné masky bez nosu či úst, a možná i právě proto působí snímek jaksi retro-futuristicky a Susan tak trochu jako smrtka. Ale to jen do té doby, než začne mluvit. Susan je totiž umělá inteligence na velmi vysoké úrovni. A Lenert si ji sám naprogramoval nejen tak, aby mu pomáhala s řešením různých problémů, které ho v poušti mohou potkat (jako třeba nedostatek jídla nebo vody), ale také k tomu, aby mu dělala společnost. 

Recenze: Death Wish - co zbude z Bruce, když mu vezmete humor a aroganci? [6/10 A.S.]

1. Death Wish s Brucem Willisem v hlavní roli je remake filmu Death Wish s Charlesem Bronsonem. Nebudu srovnávat, nemá to cenu a pokuste se to také nedělat. Příběh o lékaři, který žije spořádaným rodinným životem stabilně se chovajícího otce, manžela a pracovníka do chvíle, než mu manželku zabijí a dceru zbrutalizují neznámí útočníci, sice není originální, ani nijak chytrý, ale je záživný.

2. Trochu mi ovšem trvalo akceptovat Bruce v jeho nové herecké poloze. Tedy jako nehumornou a nesexy postavu, která nejenže většinu filmu truchlí, ale ještě navíc se u toho tváří jako právě splaskávající puchýř. Člověk prostě není u Bruce zvyklý na to, že by neposkytl aspoň trochu záblesků Johna McClana, Joe Hallenbecka, Mr. Churche, Korbena Dallase, Davida Addisona nebo aspoň Šakala. Záblesky toho typického ironického smyslu pro humor, sebevědomí přecházejícího do arogance, spousty vtipných průpovídek a občas i oné úsměvné zahořklosti a hlavně neutuchajícího sexappealu.

3. Willisův MUDr. Kersey je ale jiný. Vynikající chirurg, obětavý otec, co nechybí snad u žádného důležitého sportovního zápasu své dcery, a milující manžel, který nezapomene manželce ani po 20 letech soužití opakovaně skládat komplimenty a vyznávat lásku. Ale naprosto mu chybí charisma. Když mu film dá možnost se ukázat, ve scéně, kde Kerseyho obtěžuje vulgární divák hry na fotbalovém hřišti, Willis stáhne krovky a konflikt apaticky uklidňuje místo toho, aby ho přiživoval nebo záhy fyzicky náhle vyřešil. Jak mívají jeho postavy ve zvyku. Není to špatně, jen to je nezvyk. Ale darovanému Willisovi na plátně na charisma nekoukej. Buďme rádi, že je "zpátky".

Recenze: Hostiles - Christian Bale mužně trpí po boku indiána a blondýny od jinýho Batmana [8/10 A.S.]

1. Hostiles je zajímavé dílo. Nemělo by vás rozhodně odradit, že je to western. Protože možná víc než western je to kvalitní, napínavé a relativně akční drama, na které se velmi dobře dívá. A to i přes nezdravě dlouhou stopáž v podobě 2 a čtvrt hodin.

2. Režíroval ho totiž talentovaný herec, scénárista a režisér Scott Cooper. Který kdysi debutoval jako režisér hodně dobrým snímkem Crazy Heart a jeho dosavad posledním dílem byl jeden z nejlepších filmů s Johnny Deppem z této dekády (Black Mass). Což není ani tak chvála konkrétně Black Mass jako spíš úleva nad tím, že si Depp po sérii nepříliš povedených scénářů vybral konečně zas něco zajímavějšího, když přijal roli brutálního gangstera Jamese Bulgera.

3. V Hostiles hraje hlavní roli Christian Bale, coby zarputile se tvářící důstojník americké kavalerie Joseph Blocker, který dostane za úkol eskortovat několik indiánů přes půlku Ameriky do jejich rodné Montany. Ti indiáni byli právě propuštěni z vězení a cestou přes několik států Ameriky koncem devatenáctého století jim hrozí újma, Blocker je proto má chránit a postarat se, aby se do rodné vísky dostali živí a zdraví. Problém je, že kapitán Blocker všechny indiány k smrti nenávidí a nejradši by sám přispěl k tomu, že se tihle konkrétní nedožijí ani večeře.

Recenze: The 15:17 to Paris - ajta krajta ono to neumí hrát [4.6/10 A.S.]

1. Na snímek The 15:17 to Paris, natočený podle pravdivých událostí, které se staly v roce 2015 při jízdě vlaku z Amsterdamu do Paříže, se dá nazírat několika způsoby. Jako na chvályhodný společenský počin, jako na gesto silného patriota, jako na seberealizaci herecké a režijní legendy ve značně důchodovém věku a jako na kinematografické dílo. A radši bych u The 15:17 to Paris psala hodnocení té společenské prospěšnosti, patriotismu nebo seberealizace důchodců než hodnocení filmu, věřte mi. Ale tyhle řádky asi čtete, protože chcete vědět, jaký byl ten film (špatný), ne to, jak moc má Clint Eastwood rád Ameriku (hodně).

2. Nuže. The 15:17 to Paris je nepovedené. Za mě je to první skutečně špatný film, který režírovala herecká i režijní legenda Clint Eastwood. Když jsem na něj šla, moc se mi nechtělo věřit, že by režisér, který má na kontě tak dobré filmy jako Mystic River nebo Letters from Iwo Jimma, Gran Torino či Unforgiven (Million Dollar Baby mne nikdy moc nechytlo), mohl vytvořit něco vyloženě špatného. Bohužel mohl.