Dojmologie: Jack Reacher - Never Go Back - aneb: 10 lepších způsobů jak utratit 60 miliónů dolarů

1. Mohly by se investovat do luxusního výletu do Japonska, a natočení filmu, který sice nikdo nikdy neuvidí ale byl by to nejdražší a tímpádem rekordní film ČR.

2. Mohla by se shromáždit a zaplatit profesionalizovaná armáda obzvláště agresivních feministek, které by měly jediný úkol: přepsat všechny svazky Jiráskova F.L. Věka tak, aby více vyhovovaly současné feministické ideologii. Následně by bylo nutné všechny takto přepsané svazky adaptovat do nekonečného televizního seriálu, divadelních představení a rozhlasové hry. Obsazené a režírované ženami, přirozeně.

3. Mohl by se kompletně přetočit Jurský Park, tentokrát z pohledu Tyrranosaura Rex. Moment, to ja ale docela dobrej nápad, scratch that. Místo toho: mohl by se kompletně přetočit Jurský Park, tentokrát z pohledu té mouchy zatavené v pryskyřici.

4. Mohlo by se investovat do vývoje kvalitně fungujícího nanorobota, který by uměl jedinou věc: ja zakýchkoliv okolností nalézt anál Martina Konvičky, zalézt do něj, tam se natrvalo zabydlet. A v každém případě, kdy Konvička vypustí z huby slovo Islám mu násilím povolit svěrač a vyprázdnit střeva. 

Recenze: Jack Reacher: never go back = vzkaz divákovi [4/10 A.S.]

1. Jack Reacher: never go back je druhý díl původně knižní série o Jacku Reacherovi, ex-armádním důstojníkovi, který se toulá světem a občas se k něčemu připlete. První díl před 4 lety režíroval Christopher McQuarie, což je oskarový scénárista (The Usual Suspects, Edge of Tomorrow, Valkyrie) a mimo to eště schopnej akční režisér co umí do akce dál sexappeal i humor. Jako například v poslední Mission Impossible: Rogue Nation. Tenhle díl Reachera ale bohužel režíroval někdo jinej.

2. Edward Zwick je zajímavej leda tím, jak je až na jednu-dvě vyjímky úplně průměrný režisér. Porovnejte sami - Blood Diamond, Pawn Sacrifice, vs slabší Legends of the Fall nebo Seige. Zajímavejší bude max jako producent.

3. K pokračování Jacka Reachera teda nepřidal nic specifického, nic vlastního, natož zajímavého. Vytvořil slabý, kýčový a  bolestně formulaický rádoby-thriller, který nezachrání ani to že si tam Tom Cruise může (jak je mu jen vlastní) uběhat plíce a na chvíli i sundá tričko.

4. Vono jak to taky mohl Cruise zachránit, když ho režisér nebyl schopen navést do jiné polohy než "Ethan Hunt když má třetí den zácpu"? Ta postava prostě byla v tomhle díle příliš generická, prostě takovej random "bad ass good guy". Ale za to nemůže ani Cruise, a rozhodně ne autor literární předlohy (Lee Child), který napsal fakt zajímavou a unikátní postavu, Jacka Reachera, introvertního nabušeného tuláka vyhozeného z armády, který se jednou ročně víceméně omylem zapléte do nějakých problémů. Za to jak neslaná nemastná je Reacherova postava může samozřejmě režisér, ale taky jeho spolu-scénárista, tragéd Richar Wenk. Který nedávno zprznil Sedm Statečných a předtím se nejvíc "vytáh" leda Equalizerem a tím  se rozhodně scénáristicky není co chlubit. 

Jak se žije v USA?

1. Zdravotnictví: Jak je odlišné zdravotnictví v USA od toho co znám z ČR? Hodně. Zásadní je fakt, že se zde (USA, východní pobřeží) zdravotnické služby provozují čistě tržně, takže tlak na to, být lepší než konkurence (a přilákat a udržet si zákazníka) způsobuje logicky o mnoho lepší uživatělské podmínky pro pacienta. Nemluvím teď o faktické kvalitě úkonů, jako nelékař je nemůžu a ani nechci soudit, ale hovořím čistě jako pacient. Ať du na one-minute kliniku na Broadway (taková menší "pohotovost") nebo do University Medical Care Centra za městem, jedno mají společné: veškerý zdravotnický personál se usmívá, podá vám ruku,  představí se, je schopen a ochoten využívat moderních komunikačních nástrojů, bez problémů najde  VÁM vyhovující termín. Věnuje se vám, řekne vám detailně co vám bude dělat a proč, vysvětlí co máte dělat vy, co můžete od zákroku či léčby očekávat a co ne. Byl sem tu zatím 3x na pohotovosti (2x New York, jednou Hartford) a asi 5x u praktického lékaře či lékaře specialisty. Není to moc, vím, ale i tak je to nesrovnatelné s jakejmakoliv 8 návštěvama lékařů v ČR, kde se často nelze objednat kdy to člověk potřebuje, když už se někomu vnutím, tak je na mě nepříjemný, nebo mi výslovně řekne, že tohle mi vysvětlovat nebude, protože by to pro mě "stejně nebylo k pochopení" atd. Daní za to, jak sou tu všichni super-ochotní, mega přátelští a vše jiskří čistotou a novotou je samozřejmě ta cena. Jedna návštěva one-minute kliniky na Broadway mě stála 250 dolarů jen to fiklo. Jiný zákrok, který by v ČR "samozřejmě" hradila pojišťovna (ale dost možná by byl stejně drahý), tady stojí 2000 dolarů, rozdělené mezi mě a mého zaměstnavatele tak, že já platím 200 a on 1800. To si člověk hodně rychle rád vzpomene na 30kč u doktora co ste měli doma, že?  A musím říct, že orientovat se v tom, co vám který plán kryje a nekryje je dost složité. Se slzou v oku rád vzpomínám na to jak jednoduché to máme doma a přemýšlím: chtěl bych radši ten mizerný přístup a přeplněné čekárny, nebo zdejší složité soutěžní ale hyper-příjemné prostředí, kde kvalitní zdravotní pojištění stojí majlant a/nebo je fakt dobrým benefitem v práci, který nemá každý? Původně tahle sekce měla dát jasně bod ČR, ale ono to zdravotnictví "zdarma" pode mě člověka vede paradoxně k menší osobní odpovědnosti. Kouřím, fetuju, chlastám, žeru, nechodím na preventivky? Noaco, když mi něco bude, von to stát zatáhne. A já sem pro větší vlastní odpovědnost, takže nerad ale: Bod USA.