1. Trailer k novému filmu Stephena Frearse (to je ten co udělal Formanovi k jeho skvělému Valmontovi ten samý rok konkurenční Dangerous Liaisons a proto ho nemáme rádi) Florence Foster Jenkins mne navnadil na "něco jako komedii". Ale ono je to tklivé melodrama. A jen s velkou dávkou shovívavosti se to dá označit za "dramedy". Příběh nedostatečně talentované ale o to víc dychtivé zpěvačky první poloviny minulého století, Florence Foster Jenkins, popisuje jak Madamme Florence (Meryl Streep) ve svém stáří, po boku svého manžela (Hugh Grant) rozšiřuje svojí působnost na poli showbyznysu nejen o více vystoupení pro soukromý klub Verdi, ale nakonec i o zpěv v New Yorské Carnegie Hall.
2. Čím je to zajímavé, nebo proč je to hodno vyprávění? Pokud pomineme fakt, že David Bowie v jednom rozhovoru prohlásil, že nahrávku zpěvu Florence vlastní a rád poslouchá, a tím jí udělal neskutečnou reklamu, je příběh "zajímavý" tím, že Florence byla zjevně naprosto nesoudná osoba, která převážně díky svému bohatství a lásce k hudbě opakovaně vystupovala před lidmi se svým (nejen) zpěvem, i když k tomu neměla dostatečný talent.
3. Problém filmu je v tom, že dlouho není jasné, jestli Florence byla k tomu nedostatku soudnosti také marnivá a slávychtivá ženština, které prostě bylo všechno jedno, hlavně když mohla stát před lidmi a zpívat (osobně se kloním k tomu, že v realitě byla víc taková, než jakou nám ji předvedla Meryl ve filmu), nebo jestli skutečně žila v domnění, že zpívat umí, a proto (logicky) pokračovala ve své kariéře. A protože díky zděděnému bohatství pořád kolem sebe měla někoho kdo jí byl ochoten poslouchat a pochlebovat, dlouho k tomu měla i publikum.