Recenze: Submergence - Wim Wenders si přistřihl křídla [5/10 A.S.]

1. Submergence, nejnovější film Wima Wenderse, je snímek, který na jednu stranu má velké plusy: za kamerou oceňovaný zkušený režisér a před kamerou velmi charismatický hlavní herec, James McAvoy. Ale na druhou stranu má i spoustu slabin. Podivný scénář od Erin Dignam, příliš snahy o hlubinné - pun intended - filosofování a Alicii Vikander v roli sebevědomé, až nepříjemně macho profesorky "matematické biologie", která jí prostě nesedí.

2. Submergence je příběh o lásce a utrpení a sledujeme v něm setkání dvou ne zcela si nepodobných osob. Ke všemu odhodlaný James Moore (McAvoy), tajný agent MI6 se sklony k plamennému filosofování, a Danny (Vikander), tak trochu drsná a melancholická profesorka biologie, která, ač má vzhled dvaadvacetiletého skandinávského děvčátka, oplývá chováním podivné padesátileté Němky, se potkají v hotelu v Normandii a po asi 20 vteřinách, co strávili "spolu", když se náhodou setkali na pláži, už bioložka zpocenému agentovi (který se zrovna vrátil ze své ranní rozcvičky) na chodbě hotelu hlásí, že "má ráda vůni potu".

3. Překlad pro sociálně nezdatné nerdy: "mám ráda vůni potu" = "není nutné se mě ptát, jestli dnes večer bude sex". Protože ta věta, kór pronesená cizímu člověku, znamená "zašukáme, brzy". Bioložka tedy dá hned asi v desáté minutě filmu najevo, že je otevřena fyzickému sblížení, a poté sledujeme, jak dlouho bude McAvoyovi trvat, než na ni teda skočí v nějaké pauze mezi citáty z Kanta. Když k tomu dojde, máte už obou pseudofilozofujících romantiků, skotačících na pláži i ve vlnách, docela dost a těšíte se na to, až se jejich cesty rozdělí, protože pak je naděje na něco zajímavějšího než "on potkal ji a ona jeho a líbilo se jim to".

Recenze: The Shape of Water - krásně barevné obojživelné love story [8/10 A.S.]

1. Na nový film Guillerma del Tora, The Shape of Water, jsem se velmi těšila. Už z traileru bylo zjevné, že půjde o speciální kinematografický zážitek se skvělou kamerou, výpravou i hereckými výkony. Doufala jsem, že příběh půjde nad rámec "němá, ostrakizovaná dívka se zamiluje do němého ostrakizovaného obojživelníka", ale bohužel v tomto ohledu mne film trochu zklamal. Je to prostě "pouze" ta pěkná pohádková love story a scénáristicky nic moc jiného… To ale neznamená, že film není dobrý nebo záživný. Jen dějově nepřekvapí, pokud nepovažujete za překvapení to, že největším zlounem konečně v nějakém lepším filmu tohoto typu není Rus.

2. Snímek čerstvě získal 13 nominací na Oscara (včetně původního scénáře). Bylo to očekávatelné, kritiky byly opravdu nadšené. Zejména z výkonu herečky v hlavní roli, Sally Hawkins, znázorňující němou uklízečku Elisu Esposito. Vedle dalších dvou hereckých výkonů (Octavia Spencer, Richard Jenkins) byl ještě nominovaný samotný režisér, soundtrack, střih, kamera, výprava, scénář, kostýmy, zvuk a nejlepší film roku. The Shape of Water je tak předním favoritem letošní oscarové sezóny podobně jako minulý rok La La Land. A myslím si, že stejně jako všemi vzývaný La La Land v roce 2017 i nyní oslavovaný The Shape of Water nakonec v kategorii "best picture" nezvítězí.

Recenze: Call Me by Your Name - broskve už nikdy nebudou chutnat stejně [9/10 A.S.]

1. Call Me by Your Name je takový obyčejně neobyčejný příběh. Nominovaný na 4 Oscary. Obyčejný v tom, že vypráví o první lásce, tak jako již nespočetné filmy před ním, neobyčejný tím, že hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Američan Elio Perlman (čerstvě na Oscara nominovaný Timothée Chalamet), který je z funkční milující rodiny, netrpí finančním nedostatkem, ani nedostatkem rodičovské lásky, ani není ošklivý nebo hloupý. Naopak po něm jede sličná Marcia (Esther Garrel), kamarádi za ním chodí domů a s rodiči má natolik dobrý vztah, že se i v sedmnácti od nich nechá objímat a občas všichni společně sedávají na gauči v jednom propletenci.

2. Pro "coming of age" snímek jsou tohle velmi neobvyklé okolnosti. Hlavní hrdina nemá zjevný důvod trpět (mimo adolescence samotné). Je léto, začátek osmdesátých let, Elio žije s rodiči v severní Itálii v nádherné vile (do které se režisér filmu Luca Guadagnino údajně natolik zamiloval, že ji impulsivně na místě chtěl rovnou koupit, a štáb ho od toho musel odradit), obklopený milující rodinou, volným časem, hezkým počasím, kamarády, a dobrým jídlem, které vadí rodinná kuchařka. Vše vypadá nádherně.

3. Do toho přijede na stáž 24letý Američan Oliver (Armie Hammer), který má přes léto pomáhat svému profesorovi archeologie panu Perlmanovi, Eliově otci, s akademickou prací. Oliver je jiný než Elio. Extrovertní, otevřený, klasicky krásný, s kdekým flirtuje a se všemi vychází s určitou typickou americkou žoviálností a lehkostí, kterou Elio nejprve označuje za aroganci. Elio musel navíc Oliverovi přepustit svůj pokoj a nyní sleduje, jak Oliver snadno zapadá do sociálního života kolem něj, jak ohromuje jak Eliovy kamarády, tak místní krasavice a v neposlední řadě i jeho otce. Nakonec Elio po nějaké době introspekce a prohlubování vztahů s tímto mladým Adonisem zjistí, že je Oliverem vlastně ohromen i on sám. 

Recenze: All the Money in the World - ani všechny peníze světa nepomůžou natahované stopáži [7/10 A.S.]

1. Nejnovější film Ridleyho Scotta, All the Money in the World, byl dokončen a do kin uveden za poměrně dramatických událostí. Jen několik týdnů před premiérou se díky kauze #youtoo? přetáčely záběry, ve kterých do té doby vystupoval Kevin Spacey. Ridley Scott tak do role miliardáře J. Paula Gettyho získal Christophera Plummera, kterého ostatně chtěl pro tuto roli původně. A Plummer odvedl skvělou práci. Což nemění nic na věci, že je určitě dost fanoušků, kteří by rádi viděli film v původním znění a kterým díky přeobsazení sledování filmu trochu zhořkne.

2. Vedle absence Spaceyho je ale největším problémem filmu jeho délka. Snímek má 142 minut a scénárista David Scarpa (The day the Earth Stood Still) jeho sledování divákovi moc nezlehčuje. Scénář je na základě biografické knihy Johna Pearsona a ačkoliv hlavní postavy a ústřední motiv jsou samozřejmě věrné realitě, film vynechává pár linek, které by jistě pomohly lépe pochopit motivace některých postav v příběhu o tom, jak zarputilý bohatý stařec odmítá zaplatit vysoké výkupné za svého uneseného vnuka.

3. Když se Gail (Michelle Williams), matka uneseného hipíka Paula (Charlie Plummer), dozví, že její syn byl kýmsi unesen v Římě, kde se do té doby poflakoval, nechával vyhazovat ze škol a pil první ligu, její první věta do telefonu je v šoku pronesené: "Je tohle nějaký vtip?". Té věty se pak podivně drží jak vyšetřující agenti, kteří se jí ptají, proč se pídila po tom, jestli to je vtip, tak sám magnát. A divákovi to připadá divné. Proč by matka v prvotní reakci nemohla prostě nevěřit tomu, co slyší?

Recenze: Wonder - film, ve kterém je víc falešného smíchu než v pornu falešných orgasmů [6.7/10 A.S.]

1. Na Wonder, snímek o fyzicky postiženém školákovi hledajícím svoji úlohu ve společnosti ostatních dětí, jsem se docela těšila. Ráda se koukám na Owena Wilsona na plátně, stejně tak oceňuju přítomnost Julie Roberts prakticky v jakémkoliv filmu. Malý Jacob Trembley, který zazářil ve filmu Room (neplést s The Room, předlohou pro zřejmě velmi povedený film The Disaster Artist), hrát také umí, takže do kina člověk mohl jít aspoň s pocitem, že ať už ho tam čeká cokoliv, bude to dobře zahrané.

2. Což víceméně bylo. Až na ten příšerný smích, který měl ilustrovat šťastné momenty jedné milující se rodinky, a řízený smích se extrémně nepovedl a bylo ho tam tolik, že jsem chvílemi čekala, kdy z plátna vyjde najevo, že to je reklama na zubní pastu nebo mnohočetné orgasmy. A to přitom Wonder režíroval talentovaný režisér Stephen Chbovsky (The Perks of Being a Wallflower s Emmou Watson).

3. Filmu nohy podtrhávaly hlavně dvě věci: fakt, že zřejmě kvalitnější knižní předlohu autorky R.J. Palacio scénáristé předělali do přeslazené a občas smysl nedávající pohádky a že hlavní roli malého postiženého Auggieho hrál nepostižený herec. Osobně nejsem zastánce teorie, že všechny role nutně musí být obsazeny tím, kdo i v reálném životě splňuje ty klíčové náležitosti pro tu roli (tzn. gay hrát geye, transexuál transexuála, postižený postiženého, slepec slepce atd.), ale na druhou stranu zrovna u dětské role by obsazení fakticky postiženého herce možná do snímku vneslo ještě úplně jinou hloubku. Plus by se mohly jeho reálné pocity a zkušenosti konfrontovat se scénářem, který napsali lidé, kteří nejenže sami žádné postižení nemají, ale ani s ním podle všeho nemají žádné hlubší zkušenosti. Ale umím si představit, že podobně postižené dítě, co by umělo hrát, nebylo jen tak k nalezení. Nebo alespoň to tvrdí producenti filmu, že jinak by ho bývali byli obsadili.

Recenze: The Zookeeper's Wife - ukňouraná Jessica kazí jinak dobrý film [6/10 A.S.]

1. Film The Zookeeper's Wife má jistě dobrý úmysl a skutečně velmi zajímavý příběh. Bohužel díky hlavní představitelce, která, místo aby vystupovala coby silná odvážná žena, jen celý film fňuká jako  porouchaná lesní víla, které právě někdo šlápl na malíček, je snímek rozmnělněný do ukňouraných záběrů modelky z reklamy na OB tampon. Která zní jako kdyby právě zjistila, že jí ta hygienická pomůcka nejde vyndat. Knííík!

2. Film je o Antonině Zabinski. Nepodařilo se mi dohledat žádné autentické audio rozhovory této Polky narozené v Rusku. A to Rusko má možná vysvětlit, proč má její představitelka, Jessica Chastain, ve filmu jako jediná tak výrazný slovanský přízvuk. Zřejmě proto, aby divákům dali najevo, že je původem z Ruska? Nebo spíš proto, že se do toho hollywoodská herečka příliš zažrala a došlo tak ke stejnému průšvihu s přízvuky jako ve filmu Anthropoid? Kdy herci Murphy a Dornan ve své snaze o to, aby zněli jako Čechoslováci, měli silnější východoevropský přízvuk v angličtině než skuteční Češi?

3. The Zookeeper's Wife se soustředí na období druhé světové války a na pár manželů, Antoniny Zabinski a Jana Zabinski. Jan byl přední polský zoolog a ředitel Varšavského zoo - Antonina byla původně učitelka koketující s uměním (hrála na klavír, publikovala knihy, malovala), která ale měla také jakési zoologické vzdělání a svému manželovi pomáhala pečovat o zvířata v zoo i doma. Když nastala válka a Hitler se chystal vyhladit (nejen) polské židy, rozhodli se jich manželé Zabinski co nejvíce zachránit. A to tak, že Židy postupně pašovali z Varšavského žido-ghetta a ukrývali je v opuštěných zvířecích klecích a u sebe doma do té doby, než jim domluvili možnost útěku a úkrytu někde jinde. Spoiler: zachránili tak 300 lidí. Někteří z nich žili v zoo pár měsíců, jiní roky. Úctyhodná činnost, jež fungovala díky spojenectví mnoha tisíc lidí, kteří se organizovali za účelem pomáhání polským židům přežít období války.

Recenze: Elle - na film o znásilnění slabý znásilňování [7,6/10 A.S.]

1.  Na nový film nizozemského režiséra Paula Verhoevena se asi těšil leckdo. Přecijen člověk  který nám doručil zábavu ve formě Robocopa, Total Recall,  nebo Basic Instinct většinou zaručuje zajímavé podívání. Ani u Elle to nebylo jiné.

2. Film o Michelle, cca padesátileté majitelce úspěsné  firmy co vyrábí videohry (yep, right there), kterou velmi zdařile ztvárnila Isabelle Huppert ve věku 63 let (yep, stick it where it hurts), vypráví o tom, jak se dominantní žena s minulostí, která není úplně jednoduchá a kterou se jí nechce znovu otvírat, postaví k tomu, když je nečekaně ve svém domě znásilněná neznámým mužem ve ski masce.

3. Kdo se (třeba podle traileru) těšil na scény z pořádně natočeného znásilněníčka bude asi trochu zklamán. Ačkoliv znásilnění je jeden z ústředních motivů (vedle touhy po ovládání ostatních), film se mu vizuálně věnuje velmi málo. A je to škoda, protože A) Isabelle má pořád co ukázat, B) dobře natočených znásilňovacích filmů/ scén není nikdy dost (mmm… Irreversible, everyone), C) do filmu který je jinak nabitý erotikou a soubojem o moc by se víc toho faktického tělesného aktu uzurpace moci vyloženě hodilo.

Recenze: The Girl On The Train - slaboduché melodramatické quazi-porno pro slaboduché melodramatické quazi-ženy [4,3/10 A.S.]

1. Předem hlásím, že neznám knihu The Girl On The Train od Pauly Hawkins. Nevylučuji, že může být lepší než The Girl On The Train - slabý film. Nebo dokonce dobrá. Ale film na jejím základě vznikl bohužel špatný a to přes velmi zajímavé obsazení, solidní kameru a poutavou hudbu.

2. Příběh, tak jak ho chápu já je: slaboduchá Rachel (Emily Blunt) se slaboduše není schopna ani po dvou letech od rozvodu emočně odpoutat od svého exmanžela, ani od láhve vodky. Při svých slaboduchých cestách vlakem na Manhattan se jí z jakéhosi záhadného důvodu daří pravidelně nakukovat do oken těch samých baráků. Okolo kterých jezdí vlak tak šikovně, že Rachel vnimá detaily obličejů, pohyby jednotlivých lidí, co mají na sobě atd. S vlaky co jezdí na Grand Central mám bohaté zkušenosti, stalkerství moc nepodporují, ať už to je rychlostí kterou porjíždí kolem těch budov, nebo vzdáleností od nich. Věřím, že v okolí Londýna, kde se příběh odehrával původně, to mohlo být jinak, ale v kontextu New Yorku to vypadá absurdně. No never mind. Rachel si do obyvatel těch baráků projektuje různé pocity a z toho se nakonec odvíjí i hlavní zápletka. Jedna ze žen, které Rachel pravidelně z vlaku pozoruje, totiž náhle zmizí. Nastává pátrání a příběh má asi být jakože thriller.

3. Zajímavé je, že ačkoliv knihu a scénář filmu (Erin Cressida Wilson - co adaptovala například skvělou Secretary) napsaly ženy,  film představuje ženy jako nesamostatné, nemyslící, slaboduché a poškozené osoby. Jejichž osudy a osobnosti formují pouze muži a děti. Chraň Bůh, aby tam byla nějaká žena, která se dokáže cítit dobře i bez muže, nebo dítěte, a nepotřebovala by to řešit lahvema vodky či sebedestruktivní promiskuitou. Film vlastně ženám dává jednoznačně tento vzkaz: bez mužů vaše životy nemají žádný smysl, vaše mysl bude zatemněná, játra rozežraná cirhózou, a považujte za úspěch, pokud vůbec nějak přežijete.

Recenze: The Light Between Oceans - pekelná sračka [4,6/10 A.S.]

1. The Light Between Oceans je jeden z těch filmů co by "měl" bejt dobrej, protože má slušnýho režiséra (Derek Cianfrance - Blue Valentine, The Place Beoynd The Pines) a vhlavních rolích rovnou 2 oskarové herečky (Alicia Vikander a Rachel Weisz) a na Oskara dvakrát nominovaného Michaela Fassbendra (kterýmu ho Leo vyfouk tím že se nechal osouložit digitální medvědicí).

2. Ale na výsledek se prakticky nedá dívat. A domnívám se že ani v případě pokud by divák byl stará panna z Anglie předminulého století, což byla asi cílovka téhle romanticko-bolestínské, ukňourané a totálně nesexy slátaniny, která asi měla za cíl představit citlivé, romantické a emotivní melodrama, ukazující náročnou lidskou situaci, pramenící z jednoho špatného rozhodnutí a dlouhodobé izolace. Mno. 

3. Zajímavý je, jak anti-sexuálně můžou na plátně působit dva lidi, co se právě při tomhle snímku dali dohromady, a co sami platí za sex-symboly. Namátkou mne napadají jiné páry, které mají mezi sebou větší sexuální náboj než duo Vikander-Fassbender: Donald Trump a Hillary Clinton. Tom a Jerry. Ben a Jerry. Smith a Wesson. 

Don't Think Twice - realistický pohled na život komiků v NYC [7,6/10 A.S.]

1. Don't think Twice je jeden z těch počinů, který nesou punc skutečné filmové kvality, ale je možné, dokonce v této chvilce už asi i pravděpodobné, že si nenajde moc svých diváků, protože samotný námět (život komiků v New York city) nebude lidi zajímat, a postavy v příběhu vystupující nenabídnou moc prostoru pro ztotožnění, fanscinaci, nebo prvoplánové pobavení. Pro ty, co se sami třeba nezajímají o New York, showbusiness, stand-up, improvizaci, nebo obecně život "umělců" to tak asi nebude tahák. Dokonce si umím představit, že ten námět může někoho ihned odpudit. Ale to by byla škoda, protože ten film vlastně nemá chybu.

2. A protože film vlastně nemá chybu, je natočen střízlivou ale precizní rukou režiséra (a spisovatele a komika)  Mika Birbriglii, na základě jeho scénáře, a má skvělé obsazení (obzvláště potěší méně roz-skotačený Keegan-Michael Key a naopak energetičtější -než Brita- Gillian Jacobs, a pro obdivovatele BBT je tam tradičně škatulkovaná ale dobrá Kate Micucci) mohla by se tahle recenze ukončit tím, že: "je to skvělé, vtipné i dojemné, nemoralizující ale podnětné, prostě: podívejte se na to".

3. Ale jelikož tohle je jeden z mála filmů, kde mám možnost přidat něco z vlastní zkušenosti, tak to udělám. Příběh Don't Think Twice se zaměřuje na to, co se stane se skupinou do té doby se krásně kamarádících, vzájemně se podporujících a dohromady v improvizačním divadle (nazvaném příznačně Commune) působících  komiků, když se jeden z nich dostane do Saturday Night Live (ve filmu nazvaném Weekend Live, ale velmi přiznaně to má být SNL). Co se stane s lidmi, kteří komedii zasvětili půlku svého života, a nedostali se dál, než do vystupování v lévném prostoru, kde sice každý den stojí před lidmi, a baví je, ale zároveň si tím nevydělají na živobytí, a sou pořád tak trochu losers, a odkázáni na své tzv. "day jobs" (typicky servírky, poslíčcci, nebo učitelé komedie), když jeden z nich najedou dostane "the big dream job" - angažmá na SNL.

Florence Foster Jenkins - Meryl si pojistila další nominaci [7/10 A.S.]

1. Trailer k novému filmu Stephena Frearse (to je ten co udělal Formanovi k jeho skvělému Valmontovi ten samý rok konkurenční Dangerous Liaisons a proto ho nemáme rádi) Florence Foster Jenkins mne navnadil na "něco jako komedii". Ale ono je to tklivé melodrama. A jen s velkou dávkou shovívavosti se to dá označit za "dramedy". Příběh nedostatečně talentované ale o to víc dychtivé zpěvačky první poloviny minulého století, Florence Foster Jenkins, popisuje jak Madamme Florence (Meryl Streep) ve svém stáří, po boku svého manžela (Hugh Grant) rozšiřuje svojí působnost na poli showbyznysu nejen o více vystoupení pro soukromý klub Verdi, ale nakonec i o zpěv v New Yorské Carnegie Hall.

2. Čím je to zajímavé, nebo proč je to hodno vyprávění? Pokud pomineme fakt, že David Bowie v jednom rozhovoru prohlásil, že nahrávku zpěvu Florence vlastní a rád poslouchá, a tím jí udělal neskutečnou reklamu, je příběh "zajímavý" tím, že Florence byla zjevně naprosto nesoudná osoba, která převážně díky svému bohatství a lásce k hudbě opakovaně vystupovala před lidmi se svým (nejen) zpěvem, i když k tomu neměla dostatečný talent.

3. Problém filmu je v tom, že dlouho není jasné, jestli Florence byla k tomu nedostatku soudnosti také marnivá a slávychtivá ženština, které prostě bylo všechno jedno, hlavně když mohla stát před lidmi a zpívat (osobně se kloním k tomu, že v realitě byla víc taková, než jakou nám ji předvedla Meryl ve filmu), nebo jestli skutečně žila v domnění, že zpívat umí, a proto (logicky) pokračovala ve své kariéře. A protože díky zděděnému bohatství pořád kolem sebe měla někoho kdo jí byl ochoten poslouchat a pochlebovat, dlouho k tomu měla i publikum.

Genius - film nezachrání ani jindy geniální Colin Firth [5/10 A.S.]

1. Genius, příběh o grafomanovi a jeho urputném ale laskavém editorovi mi byl podle popisu a traileru blízký. Americký spisovatel Thomas Wolfe byl schopný chrlit ze sebe extrémně rozsáhlá díla o tisíci stranách a statisícech slov a s ohromným množstvím velmi rozvitých vět, na nichž si zakládal. A jen velmi těžko se smiřoval se škrty ze svých originálních textů. To ho dostávalo do vyhrocených situací s Maxwellem Perkinsem, pečlivým editorem z New Yorského nakladatelství Scribners. Chápu. Mám se svým editorem na Faulknerovské téma "kill your darlings" taky tristní debaty, a to sem grafoman co si vo kvantitě (natož kvalitě) Wolfova psaní může nechat jen zdát.

2. JENŽE. Fakt si umíte představit záživně podaný příběh stojící výhradně na střetu povolání "spisovatel" a jeho "odpovědný redaktor"? Z první poloviny minulého století navíc? Což je důležité, protože v té době nebyly počítače, takže když nám kamera chce ukázat jak Max Perkins (Colin Firth s kloboukem, který nesundá snad ani na vteřinu během celého filmu) pracuje, znamená to že kamera zírá do rukopisu, po kterém pomalu jede Colinův prst, a když najde chybu tak jí zakroužkuje fixem, nebo dopíše slovo, a pak se takhle postupně pinoží dál? A když nám režisér chce ukázat, že Wolf píše zajímavě, tak to udělá tak, že kamera kouká na Firtha jak v průběhu dne otáčí stránky a zaujatě do nich zírá? A když máme vidět souboj o věty, tak to znamená že se díváme na Maxe a Toma (Jude Law, ano, další Brit hrající Amíka v tomhle filmu o Američanech, obsazeném skoro výhradně Angličany a Australany) jak zuřivě bodají prsty do nějaké stránky, čtou si navzájem věty a kroužkují co kde má nebo nemá být?

A Bigger Splash - tenhle výstřik není zas tak velký [7,5/10 A.S.]

1. A Bigger Splash je údajně jen "velmi volně spojený" s filmem  z roku 1969, La Piscine (Alain Delon, Romy Schneider a mladinká Jane Birkin). Tvrdí režisér snímku, Luca Guadagnino. Možná tím mne trochu dožral, protože námět je naprosto totožný, jména postav stejná, scénář změnil (zmodernizoval) jen povolání hlavní hrdinky a některé dialogy. Kdo viděl La Piscine, nebude ničím překvapen.

2. A Bigger Splash je snímek o 4 lidech a jejich komplikovaných vztazích. Dočasně oněmělá rocková legenda Marianne, (Tilda Swinton, které zde na chvilku dovolili make-up, oh-la-la) a její mladší přítel Paul (Matthias Schoenaerts, Drop, skvělý belgický herec, který teď poprvé  v americkém filmu hraje postavu Belgičana) tráví své dny v dočasném ústraní na malém italském ostrově Pantelleria, když je z ničeho nic přijede navštívit Mairannin extravagantní, silně manický, destruktivní a ničím nefiltrovaný ex-přítel Henry (Ralph Fiennes) se svou nedávno objevenou dcerou Penelope (Dakota Johnsson v příjemně kvalitní herecké formě).

Sing Street - údajně pozitivní hudební film [7.7/10 A.S.]

1. Film Sing Street natočil John Carney, režisér, který mě nezaujal filmem Once, a pak znova filmem Begin Again, i když tím už méně, protože tam je vždy a všude skvělý Mark Ruffalo.

2. Sing Street je popsaný jako hudební komediální drama a mnoho recenzentů zašlo až tak daleko, že k němu přidalo výrazy jako "feel-good", "positive", "happy". Což moc nechápu. Nebo, přijde vám feel-good, positive, nebo happy například scéna, kde kněz ve škole brutálně šikanuje a až skoro utopí svého žáka, nebo otec co surově řeže dítě před ostatníma, případně fakt, že teenager bydlí doma, kde na sebe rodiče furt řvou, takže jeho písničky začnou obsahovat výňatky z těch hádek, jako: "tak už ty čubko vypadni" a "se na tebe můžu vysrat" a tak? Mně moc ne.