1. Na Wonder, snímek o fyzicky postiženém školákovi hledajícím svoji úlohu ve společnosti ostatních dětí, jsem se docela těšila. Ráda se koukám na Owena Wilsona na plátně, stejně tak oceňuju přítomnost Julie Roberts prakticky v jakémkoliv filmu. Malý Jacob Trembley, který zazářil ve filmu Room (neplést s The Room, předlohou pro zřejmě velmi povedený film The Disaster Artist), hrát také umí, takže do kina člověk mohl jít aspoň s pocitem, že ať už ho tam čeká cokoliv, bude to dobře zahrané.
2. Což víceméně bylo. Až na ten příšerný smích, který měl ilustrovat šťastné momenty jedné milující se rodinky, a řízený smích se extrémně nepovedl a bylo ho tam tolik, že jsem chvílemi čekala, kdy z plátna vyjde najevo, že to je reklama na zubní pastu nebo mnohočetné orgasmy. A to přitom Wonder režíroval talentovaný režisér Stephen Chbovsky (The Perks of Being a Wallflower s Emmou Watson).
3. Filmu nohy podtrhávaly hlavně dvě věci: fakt, že zřejmě kvalitnější knižní předlohu autorky R.J. Palacio scénáristé předělali do přeslazené a občas smysl nedávající pohádky a že hlavní roli malého postiženého Auggieho hrál nepostižený herec. Osobně nejsem zastánce teorie, že všechny role nutně musí být obsazeny tím, kdo i v reálném životě splňuje ty klíčové náležitosti pro tu roli (tzn. gay hrát geye, transexuál transexuála, postižený postiženého, slepec slepce atd.), ale na druhou stranu zrovna u dětské role by obsazení fakticky postiženého herce možná do snímku vneslo ještě úplně jinou hloubku. Plus by se mohly jeho reálné pocity a zkušenosti konfrontovat se scénářem, který napsali lidé, kteří nejenže sami žádné postižení nemají, ale ani s ním podle všeho nemají žádné hlubší zkušenosti. Ale umím si představit, že podobně postižené dítě, co by umělo hrát, nebylo jen tak k nalezení. Nebo alespoň to tvrdí producenti filmu, že jinak by ho bývali byli obsadili.
