Recenze: první z dvou desítek nejlepších amerických indie filmů v kinech v roce 2018

V letošním roce se urodilo velké množství kvalitních filmů z menších produkcí, nebo dokonce z rukou debutujících režisérů. Tady je jedna desítka těch filmů, které mne zatím nejvíc zaujaly. A už nyní je mezi nimi i film za maximální počet bodů. Druhou desítku si schovávám na uvedení na Silvestra, jelikož nyní teprve začíná tzv. pravá "oscarová sezóna" a v příštích cca 8 týdnech tak můžeme v kinech čekat ještě mnoho zajímavého i v rámci nezávislé tvorby (nebo si vzpomenu na něco, na co jsem prozatím zapomněla). Ale teď již to nejlepší z americké 2018 indie tvorby doposavad:

Dojmologie: skvělý herec Paul Dano popisuje své režijní "poprvé"

1. Paul Dano už dlouho patří k mým oblíbeným hercům. Až na pár výjimek znám celou jeho filmografii. Nejvíc se mi líbil ve filmech: There Will Be Blood, Prisoners, Love and Mercy, Little Miss Sunshine. Ale hraje skvěle i v lehčích žánrech, jako třeba Knight and Day, The Girl Next Door nebo Ruby Sparks. Takže když jsem dostala příležitost jít si poslechnout o jeho zkušenosti jako prvorežiséra, a navíc si pak s ním i popovídat a zeptat se ho na pár otázek, zajásala jsem.  

2. Paul Dano totiž právě uvádí do kin svoji režijní prvotinu, rodinné drama Wildlife. Kde hlavní role dostali Jake Gyllenhaal a Carey Mulligan a kde Dano mimo režie ještě spolunapsal scénář (se svojí partnerkou Zoe Kazan, která je taktéž herečka a taktéž skvělá - The Big Sick, Ruby Sparks). A v souvislosti s propagací snímku se upsal i společnosti filmařů, které jsem členem, k tomu, že s námi stráví trochu času a poví nám, jak se mu režírovalo. Jako člověku, který film ani režii nestudoval, a nyní poprvé režíruje. To mě samozřejmě velmi zajímalo a ačkoliv jsem na rozdíl od něj nestrávila posledních 15 let svého života hraním pro jedny z nejzajímavějších režisérů současnosti, připadalo mi, že by to pro mě mohlo být nejen zábavné, ale i přínosné. 

Recenze: Mandy - Nicolas Cage se šíleným výrazem ve tváři, LSD v puse, koksem v nose a motorovkou v ruce. Prostě tak, jak ho máme rádi. [8.7/10 A.S.]

1. Mandy, nový hororový snímek režiséra Panose Cosmatose (Beyond the Black Rainbow), rozhodně není snímek pro každého. Je plný násilí, je velmi pomalý, než se pořádně rozjede, trvá to hodinu. Je nabitý podivnými, primárně asociačními, ale přitom skoro nic nevysvětlujícími dialogy jak od Lynche, výraznými barevnými efekty, vysokou zrnitostí snímku a jistou umělou zpomaleností všech pronášených slov. Což může dohromady leckterého diváka otravovat a chápu to. Přesto Mandy považuji za skvělý film, který jsem si hodně užila a doporučím ho i vám.

2. Velký podíl na tom má Nicolas Cage (Wild At Heart, Leaving Las Vegas), který má konečně (od filmů Joe a Bad Lieutenant) zase skvělou roli, která mu sedí a kde je jeho inklinace k přehrávání a melodramatičnosti naprosto na místě. Navíc pro svou roli naštvaného dřevorubce sympaticky přibral, takže když se pustí do likvidace protivníků, lze mu to věřit.

3. O co ve filmu jde? Mandy (Andrea Riseborough, The Death of Stalin) je umělecky založená a křehce působící partnerka Reda Millera, málomluvného, zarostlého a statného dřevorubce. Společně žijí v lásce, klidu, míru a souznění někde uprostřed lesů, kde Red kácí stromy a Mandy přes den pracuje v místním konzumu, ve volném čase maluje satanistické lesní chrámy a nosí tričko s Black Sabbath. A co se nestane, jednou Mandy cestou domů z práce potká skupinku opravdověji působících satanistů. Red jim později říká "jesus freaks". A ti se rozhodnou, že Mandy je ideální, byť nedobrovolná, adeptka na nového člena jejich sekty, a později i že by bylo prima ji před Redovýma očima a obzvláště brutálně pocuchat peří.

Recenze: Mission: Impossible - Fallout : oddalovaný orgasmus s otazníkem na konci [8.3/10 A.S.]

1. Plutonium. Přelidněná planeta. Maskování se za jiné osoby. Padouch, kterého už známe. Nekalé plány. Někdo to musí odnést. Nejlépe masově. Pokud tomu, ovšem, nezabrání Ethan Hunt se svým týmem. Na tohle všechno plus fanstatické kaskadérské kousky a bombastické akční záběry nás láká nová Mission: Impossible - Fallout. Začnu tím, že Tom Cruise je vedle Adama Sandlera jeden z velmi mála amerických herců, kteří jsou aktivní a komerčně neskutečně úspěšní prakticky bez přerušení již více než tři dekády. Na kontě v podstatě nemají finanční propadáky, pokud nepočítáme Tomův úlet s muzikálem a Sandlerovo účinkování v artovějších a nezávislejších filmech.

2. Už tento fakt, že se Tomovi tak dlouho daří, jak finančně, tak u fanoušků a na rozdíl od Sandlera většinou i u kritiků, je neuvěřitelný úspěch. Ale když k tomu připočítáte to, že jeho hlavní tažný kůň, frančíza s názvem Mission: Impossible se ještě navíc skoro díl od dílu zlepšuje, je to téměř zázrak. Natáčením nejnovějšího, šestého, dílu se strávilo 161 dní a na výsledku je to ohromné odhodlání a preciznost všech opravdu vidět.

3. M:I-Fallout je toužebně očekávaný a solidně promovaný díl. A diváka nezklame. Ujal se ho totiž stejný režisér, který nám přinesl už minulý díl, skvěle našlapanou akční podívanou M:I - Rogue Nation. Americký režisér Christopher McQuarrie, oskarový scénárista filmu The Usual Suspects, k tomu navíc znovu dostal vymazlený rozpočet (178 mega dolarů) a skvělé obsazení, včetně aspoň chvilkového návratu Michelle Monaghan (v roli bývalé manželky Ethana Hunta). A já jsem byla jedním z těch lidí, kteří doslova odpočítávali hodiny do premiéry a která jsem naběhla na první možné promítání tady v New Yorku a ještě nyní, o půlnoci, píše tuto recenzi, aby čtenářům co nejdříve přinesla dojmy z toho zážitku a zhodnotila, jestli se to čekání vlastně vyplatilo.

Recenze: Sorry to Bother You - další fantastický režijní debut [9/10 A.S.]

1. Absurdní komedie Sorry to Bother You není film pro každého. Je to totiž velmi svérázně natočené dílo. Satira zaměřující se na slovní i fyzický humor týkající se rasismu, konzumního způsobu života, technologického pokroku i lidských vztahů samotných. A je natočena tak, že jí budete buď milovat, nebo z kina odejdete s pocitem, že režisér byl asi na drogách, když to psal a natáčel. A ano, drogy se ve filmu také objeví.

2. Hlavním hrdinou filmu je mladý černoch, Cassius Green. Což má v angličtině výslovnost vtipně podobnou větě "cash is green" a sám Cassius si nechává říkat zkratkou Cash. Cash je tak trochu na životní křižovatce. Nemá práci, bojí se smrti, občas ho trápí pocit, že vybouchne slunce, a z těchto pseudofilosofujících nálad mu musí často pomáhat jeho dost extravagantně působící přítelkyně a jakási avantgardní umělkyně v jednom - dívka jménem Detroit (Tessa Thompson aneb Charlotte ze seriálu Westworld). 

3. Cash nakonec zaměstnání najde. Coby pracovník call centra, který lidem po telefonu prodává vnucuje různé věci, bez kterých by se jistě dále neobešli. Způsob, jakým je ta práce ve filmu vykreslená, je opravdu vtipný, ale snímek se hlavně zaměřuje na možnost postupu v práci, který je tím lepší, čím méně černě na lidi působíte. A do toho je ještě řešena otázka novodobého otroctví, odboje proti němu a postavení různých minorit ve společnosti.

Izzy Gets the Fuck Across Town - interview with director Christian Papierniak: Let them just exist

I recently saw a really great and funny movie. Izzy Gets The F*ck Across town, directed by Christian Papierniak, is an indie movie about a riot grrrl trying to get “across” town in time to stop her ex before he marries someone else. It has an unusually fresh and punk-ish feeling to it that I particularly enjoyed and that I find great to see on big screen these days. I could even say in a way it took me back to my twenties and made me reminiscent in the best possible way. But even for those who have not lived through a part of their life that is similar to the story they are watching, I truly believe they will find a lot of entertainment in this movie throughout. 

So for those of you who would like to know more about the movie and the process of creating it, here is an interview with the director as Christian was kind enough to answer my many questions.

Sit back, and enjoy this piece that clearly showcases a true love and passion for film, filmmaking, and creativity. Oh and in case you have yet to see the movie, do not reveal the spoiler protected part, we talk about the ending there a lot. I mean it.

Recenze: Black Water - Jean-Claude, Lundgren a potenciální pornoherečka na ponorce, co víc si přát? [4.7/10 A.S.]

1. Film Black Water je hrozně špatný. A po skoro všech stránkách nepovedený. Stupidní neoriginální scénář (film začíná trochu jako Saw a pokračuje jako Escape Plan, jen aby končil jako Miami Vice zkřížené s Mlčením jehňátek), pekelně natočené akční scény, kdy lze člověka střelit z několika metrů samopalem do břicha, aniž by ho to jakkoliv oslabilo v následujícím boji, a pochybné herecké výkony. Ale přesto vám ho doporučím. Je totiž dost zábavný. 

2. V hlavní roli je stále ještě sexy a v super formě Jean-Claude Van Damme, který neztratil nic ze své baletní elegance ani specifického hereckého stylu. Jean-Claude se v roli tajemného Wheelera probere v nějaké temné kobce, neví, jak se tam dostal, proč tam je, nebo kde je. Jediným dalším člověkem, s kterým Wheeler může skrze zeď sousední cely komunikovat je Marco (Dolph Lundgren). Ten sice také neví, proč je chudinka Jean-Claude tam, kde je, ale ví aspoň zhruba, kde se oba nalézají a co je tam čeká. Nic pěkného, samozřejmě.

3. Vyjde najevo, že jsou oba vězněni na jakési podivně luxusní ponorce. Luxusní, protože má stropy skoro 4 metry vysoko v jakékoliv místnosti, do které se kamera podívá. A tahle ponorka je plovoucím tajným, ale americkou vládou podporovaným vězením pro ty nejnebezpečnější kriminálníky. Ano, člověk se už v této chvíli může zasmát s vědomím, že takový druh zábavy bude pokračovat.

4. K Jean-Claudovi se záhy připojí slečna s makeupem a projevem odkvétající pornoherečky (Jasmine Waltz) a hereckými kvalitami jen mírně tento obor převyšující. A společně pak bojují proti zlému nepříteli. Kdo je zlý nepřítel a proč, není moc jasné, ale to je fuk. Samozřejmě že v Black Water jde o flashku, na které je seznam veledůležitých aktivačních kódů (tentokrát ne na atomovky, ale na spící agenty, nicméně všichni ve filmu se tváří, jako kdyby to byly atomovky), chudák Jean Claude je obviněn z velezrady, konspirace proti USA, CIA, FBI a pravděpodobně celému světomíru. Nám ale stačí jediný pohled do nevinných očí tohoto zraněného belgického srnce a víme, že ON by NIC z toho NEUDĚLAL a je nutné mu fandit.

Recenze: I Feel Pretty - překvapivě povedená pohádka [6.7/10 A.S.]

1. Film I Feel Pretty je vlastně docela zábavný snímek, který ale jako takový je pouze pro relativně úzkou skupinu diváků. Tedy spíše divaček. Je to totiž silně romantická komedie o tom, jak nedokonale se cítí jedna průměrně vypadající a duševně křehká žena, která by si moc přála, aby vypadala jinak (lépe). Tu ženu ztvárňuje Amy Schumer, úspěšná americká komička a herečka, která se nebojí ukázat sebe sama v tom nejmíň lichotivém světle, co to asi jde.

2. Tedy přesto, že nemá vypracovanou a štíhlou postavu, se nebojí nechat vyfotit v plavkách, ve svém stand-upu často mluví o tom, jaká je šlápota, alkoholička, nebo jak někdy smrdí. Tímhle ovšem odradí spoustu potenciálních diváků a fanoušků, většinu tipuju z řad heterosexuálních mužů. Kteří (vcelku pochopitelně) chtějí většinou koukat (sahat, lézt) spíš na ženu, která není alkoholička, nesmrdí a která nemá na břiše pneumatiky a pokud je promiskuitní, tak to šikovně tají.

3. Pokud mám soudit podle toho, jak na Amy Schumer reaguje moje okolí tady, tak vnímám, že ji mají velmi v oblibě hlavně ženy, pak homosexuálové a pak starší muži. Mladší heterosexuálové většinou vykazují známky nějakého strachu nebo zhnusení z toho, jak se chová a jak vystupuje či vypadá. Na jednu stranu tomu rozumím, Amy ve svých rolích (jak na pódiu, tak na plátně) často hraje buď blbky, nebo naopak rozjeté neéterické pološtětky a chce to nějakou schopnost nadhledu, uvědomit si, že to jsou třeba jen role a že i pokud mají nějaký základ v realitě, tak že to, co říká, není zas tak daleko od některých zkušeností a pocitů žen. Jen většina žen na to nemá morálku nebo odvahu (nebo motivaci), aby podobné věci o sobě říkaly taky.

Recenze: Every Day - povedené režijní a scénáristické cvičení v romantice [6.8/10 A.S.]

1. Every Day je jeden z těch filmů, které je velmi jednoduché odepsat už na základě toho, jakým způsobem jsou prezentované. Romantické emo-drama o náctiletých pro náctileté. Tipuju, že už teď přestává číst většina mužských čtenářů a také část žen. A chápu to. Ale ten film si určitou dávku zvýšené pozornosti zaslouží. Je totiž nejen dost originální, ale hlavně prezentuje vnitřně kompaktní a solidně rozpracovaný svět, který tak nějak dává smysl a přináší docela zajímavé otázky o tom, co je "to", do čeho se člověk vlastně zamilovává a jestli to je spíš to tělo, nebo spíš ta duše, nebo kombinace obojího.

2. Ve světě, kde každý z nás žije určitou část svého života na internetu, ať už tím, že si z něj bere určitou porci své zábavy, vědomostí, nebo tím, že z něj i čerpá nějaké sociální vazby, je relativně jednoduše představitelné, že se člověk aspoň chvilkově zamiluje do něčí osobnosti, aniž by věděl, jaké k tomu patří tělo a obličej, nebo si byl jistý, že to, co mu na internetu někdo ukázal, je pravda. A může jen doufat, že pokud se někdy z virtuality vztah přesune do reality, že to tělo a obličej bude k té osobnosti a hlavně k vašim estetickým preferencím pasovat. Co se stane ovšem poté, co takový člověk zjistí, že k té osobnosti nepatří žádné konkrétní tělo a žádný konkrétní obličej? Může někdo milovat skutečně pouze něčí osobnost? Přesně o tom je totiž tenhle snímek. Myslím, že rozhodně víc zaujme ženy než muže, a je to pochopitelné. Nechci tím říkat, že jsme jako pohlaví méně povrchní a jde nám "hlavně o tu duši", ale spíš že ta myšlenka asi není ženám natolik vzdálená, aby se nad ní aspoň nezamyslely.

3. V Every Day se hlavní hrdinka, náctiletá, milá, chytrá, pěkná a relativně vyspělá (ehm, ano, JE to divné) Rhiannon (Angourie Rice aneb ta pěkná mladá holka z The Nice Guys), seznámí s člověkem, který si říká "A". "A" nemá vlastní tělo, ani vlastní obličej či rodinné zázemí. Každý den se totiž probouzí v těle někoho jiného a 24 hodin prožívá v takto zapůjčené tělesné schránce. Přitom má nad tím jedincem plnou kontrolu, vytěsňuje jeho vědomí a do určité míry pak i zatemňuje jeho vzpomínky na ten den. O půlnoci se z jeho těla/mozku vytratí a probere se zase "o dům či dva dál". A nejde mu to nijak ovládat.

Recenze: Unsane - Steven Soderbergh natočil film na iPhone a stojí za to ho vidět [7.6/10 A.S.]

1. Pokud jste kdy měli nějaké ambice natočit film, už nemáte opravdu žádnou výmluvu na to, proč váš film ještě neexistuje a nespatřil světlo světa. Steven Soderbergh totiž právě pustil do kin Unsane. Snímek, který natočil na iPhone 7 Plus, dal dohromady pomocí několika běžně dostupných mobilních aplikací a při tvorbě filmu si vystačil prakticky jen s pár udělátky na ovládání smart telefonu. 

2. Ve filmu o slečně, která možná je a možná není šílená, možná ji někdo stalkuje a možná se jí to jen zdá, ani nehrají žádné velké hvězdy. Hlavní představitelka je Claire Foy, kterou třeba znáte z povedeného seriálu The Crown (nebo jako jednu z aktérek nedávné kauzy "dostává on víc než ona?") a zbytek tváří si tipuju, že spíše nepoznáte, ačkoliv tam hrají samí nadaní herci. Plus jeden Matt Damon v mini cameu.

3. Příběh o tom, jak to chodí v amerických blázincích, má své technické "mouchy". Ano, není to ve standardním kinoformátu, ano, je to místy dost tmavé, nebo řekněme nezvykle (ne)nasvícené, ale zase v několika scénách Soderbergh ukazuje výhodu minimalistické technické výbavy. Například když točí v malé vypolstrované samotce a divákovi šikovně zprostředkovává velmi intimní, ale přitom komplexní pohled na dočasné ubytování pacienta, který "zlobil". Unsane je Soderberghův první "horor", ale je to i mystery a psychothriller zároveň. Díky skvělému hereckému výkonu hlavní představitelky je její podivná psychóza velmi uvěřitelná a každý, kdo si někdy připadal "příliš normální na blázinec" nebo "příliš bláznivý na normální svět", si v tomhle filmu něco najde. A to ať už si myslíte, že je v tom cvokhausu hlavní hrdinka oprávněně, nebo neoprávněně. 

Spoiler Alert Podcast - Black Panther

A jsme tu zase, a přinášíme nový díl našeho podcastu Spoiler Alert. Tentokrát se Spimfurtem a Kverulantem meditujeme nad filmem Black Panther, který drtí kasy kin po celém světe, brzo dosáhne na miliardu dolarů, a i v jiných ohledech je to film, o kterém stojí za to si popovídat. Debata nám opět vydržela cca 40 minut, takže je to ideální nahrávka, na poslouchání třeba během vaší přístí seance ve fitku, až se budete u benche nebo na rotopedu snažit přiblížit se vzhledem sexy pantherovi. Je to marná snaha, ale proč se o to nepokoušet, že? Jak jsme se shodli či neshodli v hodnocení filmu, kdo z nás byl nejvíc nadšenej z polonahých černochů válejících se po sobě a kdo se během nahrávání podcastu přizná, že neví vůbec nic o Africe, si můžete poslechnout již dnes. Pokud tedy zmáčknete…. play.

Dojmologie: Black Panther očima Evropanky žijící v Brooklynu

1. Co si myslím o Black Pantherovi jako o filmu si můžete již brzy poslechnout v novém díle našeho podcastu Spoiler Alert, tentokrát právě na téma filmu Black Panther. Ale v tomto článku se zaměřím spíš na to, co vnímám ve svém okolí jako opravdu zajímavou masovou reakci na film. Asi bude divné, když přirovnám uvedení Black Panthera do kin se zvolením prvního černého prezidenta USA, ale v jistém smyslu to JE podobná atmosféra. Kterou jsem tady, v USA, nezažila v žádném jiném kontextu než právě u zvolení Obamy nebo nyní při uvedení Černého pantera do kin.

2. A ať si o tom říká kdo chce co chce, jedno je jisté. Filmy s takovým (hmatatelným, finančně vyjádřitelným, viditelným) dopadem na společnost prostě svůj význam mají. Jako obyvatel černé čtvrti Brooklynu a častý návštěvník místních kin můžu dobře popsat to, co zde nastalo po premiéře tohoto filmu. První dva týdny byla naprosto vyprodaná kina. Multikina s 15 sály třeba. Kde se Black Panther hrál každé cca tři hodiny od rána do večera. Ale nejen o víkendu. Obří fronty a vyprodané nebo aspoň pekelně nacpané sály mne čekaly i o pracovních dnech. 

3. Jelikož chodím do kina již roky na všechny filmy, které zde vyjdou (tzn. cca ob den jsem v nějakém sále), mám možnost srovnání. Znám návštěvnost v konkrétní dny a časy a do jisté míry dokážu odhadnout nejen Oscary, ale i návštěvnost toho kterého filmu dopředu. Alespoň tam kde bydlím. Na novém Willisovi nás v premiérový víkend bylo asi 15, zatímco vedlejší sály promítající Pantera burácely hlaholem masivní návštěvnosti. Jako divák mám v oblibě obě varianty. Poloprázdné či úplně prázdné sály, kde mám pocit, že to je soukromé promítání jen pro mne (a pár ostatních podivných či nezaměstnaných existencí ala Clarence Worley, kteří se rozhodli jít v 10:30 dopoledne v pracovní den na dva filmy za sebou), ale také mám ráda právě ty vyprodané sály, kde je možné nejlépe vypozorovat a porozumět emocím, které film vzbuzuje, na nějaké hromadnější škále.

Tipy na Oskary - kdo vyhraje letos?

Letošní rok je mimo #OscarsSoWhite okořeněn ještě kauzami #MeToo a #TimesUp. Které bezpochyby stály už za relativním oskarovým neúspěchem fantastického filmu Disaster Artist. V neděli uvidíme, jestli bojovníci za rovnost pokoří 3 Billboardy, jinak jasného favorita v kategorii "best picture", prosazením filmu Get Out, nebo Lady Bird. Na pódiu se během děkovných řečí bezpochyby dočkáme spousty proslovů za práva žen, černochů a jiných minorit. Trochu se bojím, že to zastíní skoro vše ostatní.

V jiných kategoriích než té hlavní nás asi moc potenciálncíh mega překvapení nečeká, i když pár jich je stále napínavých, (hudba, efekty, scénář) ale ne nad rámec běžné Oskarové horečky. Tento rok se  skoro plně oddávám matematice, a tipuji v drtivé většině kategoriích podle toho, co volí čísla, a srdce nechávám trochu upozaděné. Naštěstí se srdce s tou matematikou ve většině kategorií tento rok shodne.

Tedy moje matematicko srdečné tipy jsou:
edit po ceremoniálu: tak 17 z 19. 88%. Mohlo to bejt lepší. Tak příští rok, no.

Recenze: Hostiles - Christian Bale mužně trpí po boku indiána a blondýny od jinýho Batmana [8/10 A.S.]

1. Hostiles je zajímavé dílo. Nemělo by vás rozhodně odradit, že je to western. Protože možná víc než western je to kvalitní, napínavé a relativně akční drama, na které se velmi dobře dívá. A to i přes nezdravě dlouhou stopáž v podobě 2 a čtvrt hodin.

2. Režíroval ho totiž talentovaný herec, scénárista a režisér Scott Cooper. Který kdysi debutoval jako režisér hodně dobrým snímkem Crazy Heart a jeho dosavad posledním dílem byl jeden z nejlepších filmů s Johnny Deppem z této dekády (Black Mass). Což není ani tak chvála konkrétně Black Mass jako spíš úleva nad tím, že si Depp po sérii nepříliš povedených scénářů vybral konečně zas něco zajímavějšího, když přijal roli brutálního gangstera Jamese Bulgera.

3. V Hostiles hraje hlavní roli Christian Bale, coby zarputile se tvářící důstojník americké kavalerie Joseph Blocker, který dostane za úkol eskortovat několik indiánů přes půlku Ameriky do jejich rodné Montany. Ti indiáni byli právě propuštěni z vězení a cestou přes několik států Ameriky koncem devatenáctého století jim hrozí újma, Blocker je proto má chránit a postarat se, aby se do rodné vísky dostali živí a zdraví. Problém je, že kapitán Blocker všechny indiány k smrti nenávidí a nejradši by sám přispěl k tomu, že se tihle konkrétní nedožijí ani večeře.

Recenze: The 15:17 to Paris - ajta krajta ono to neumí hrát [4.6/10 A.S.]

1. Na snímek The 15:17 to Paris, natočený podle pravdivých událostí, které se staly v roce 2015 při jízdě vlaku z Amsterdamu do Paříže, se dá nazírat několika způsoby. Jako na chvályhodný společenský počin, jako na gesto silného patriota, jako na seberealizaci herecké a režijní legendy ve značně důchodovém věku a jako na kinematografické dílo. A radši bych u The 15:17 to Paris psala hodnocení té společenské prospěšnosti, patriotismu nebo seberealizace důchodců než hodnocení filmu, věřte mi. Ale tyhle řádky asi čtete, protože chcete vědět, jaký byl ten film (špatný), ne to, jak moc má Clint Eastwood rád Ameriku (hodně).

2. Nuže. The 15:17 to Paris je nepovedené. Za mě je to první skutečně špatný film, který režírovala herecká i režijní legenda Clint Eastwood. Když jsem na něj šla, moc se mi nechtělo věřit, že by režisér, který má na kontě tak dobré filmy jako Mystic River nebo Letters from Iwo Jimma, Gran Torino či Unforgiven (Million Dollar Baby mne nikdy moc nechytlo), mohl vytvořit něco vyloženě špatného. Bohužel mohl.

Recenze: Lady Bird - povedená, ale nezapamatovatelná zkazka z dospívání [7.6/10 A.S.]

1. Lady Bird je nejnovější a první samostatný režijní počin zavedené herečky a scénáristky Grety Gerwig. Ta mi nikdy nebyla jako herečka dvakrát sympatická, ale na svou stranu mne dostala svým výkonem ve skvělém filmu 20th Century Women, který všem vřele doporučuji zhlédnout. Nyní je i známá režisérka, a to nejen ledajaká. Lady Bird je první film, co režírovala sama a je za něj nominovaná na Oscara hned ve dvou kategoriích, za nejlepší režii a scénář. A film celkově uskóroval nominací 5. A to včetně kategorie "best picture".

2. Přitom je to ale úplně normální, dobrý snímek z kategorie "coming of age". Povedený film o dospívání. Ale pro mne osobně ničím nevybočující. Takže moc netuším, co dělá v kategorii pro nejlepší snímek nebo nejlepšího režiséra roku. Bráním se myšlenkám na to, že by kauzy MeToo, Time's Up a generická femi propaganda už prosákly na tak viditelné úrovni? O co je režijně lepší Lady Bird než v této kategorii nenominované Three Billboards mi jednou bude muset někdo vysvětlit. Možná to udělá test času, ale prozatím, několik měsíců od premiéry, se mi myšlenky na Lady Bird zpětně nestočily ani jednou, kdežto ke třem billboardům několikrát. A to je pro mě zatím největším signálem síly toho kterého filmu.

Recenze: Game Night - zábavná oddechovka na jedno použití [8/10 A.S.]

1. Game Night je nový režijní počin scénáristů filmů Horrible Bosses a Horrible Bosses 2. To by vám mělo naznačit, v jakém duchu se film ponese. V tom černohumorném, vtipném, svižném, s nádechem krimi. Film se prostě povedl. Možná je ale škoda, že si ho Jonathan Goldstein a John Francis Daley také sami nenapsali. Protože scénář byl, vedle extrémně dobrého obsazení, sexy hudby a zajímavé režie, to nejslabší. A to přesto, že se snímek celkově skutečně podařil. Mohl však být ještě lepší.

2. V příběhu o skupině převážně obyčejných lidí převážně středního věku z převážně střední třídy, kteří zažijí naprosto nečekaně převážně neobyčejnou noc zahrnující honičky se zbraněmi, fingované i reálné únosy, prostřelené údy (nikoliv pohlavní) a řešení hry na vraždu, totiž scénárista Mark Perez zašel příliš hluboko do nerealističnosti, a snímek je tak místy groteskní, ale zároveň nešel dostatečně hluboko, aby z tématu vytěžil maximum absurdností. Jako se to povedlo právě Goldsteinovi a Daleymu v Horrible Bosses. Game Night má slušně našlápnuto, ale k úplnému rozletu nikdy nedojde. Jako by je celou dobu někdo držel za …údy. Tentokrát ty pohlavní.

Dojmologie: jak se žije v USA - je libo porno, pušku, nebo panáka?

1. 14.2. se na Floridě stal další incident hromadného střílení v prostorách školy. Odneslo to tentokrát 17 lidí, z toho většina byli mladiství studenti. Společně s tradičním vyjadřováním podpory pomocí posílání různých religiózně zabarvených zdravic a přání se opět trochu rozběhl "dialog" na téma: "zpřísnit či nezpřísnit regulaci držení zbraní v USA".

2. Při té příležitosti  mě napadlo se zamyslet nad tím, jak je zde nastavená věková hranice pro různé činnosti. Asi každý ví, že v USA se může legálně konzumovat alkohol až od 21 let. Zato vlastnit zbraň je zde možné už od 18. A to včetně těch polo nebo (za ztížených podmínek, ale prodají vám ji) i celo-automatických.

3. Panáka si ale legálně v tom věku tady nedáte. Alkohol je zde presentovaný jako metla lidstva schopna způsobit škodu na zdraví, majetku či duši, a to nejen vaší, ale i lidí kolem vás. Proto vám stát raději do 21 let nevěří natolik, aby vám alkohol prodal.

The Florida Project - najdete díky němu i vy své království? [9/10 A.S.]

1. Pokud vás film The Florida Project, snímek zachycující letní dobrodružství několika dětí na Floridě podle traileru nezaujme, nenechte se tím, prosím, odradit a i tak si na to zajděte. Přišli byste totiž o opravdu unikátní dílo plné naprosto nepochopitelně skvělých hereckých výkonů, jejichž většinu vám doručí neherci nebo prvoherci. Protože snad jen dvě jména či obličeje vám mají šanci něco říct. Willem Dafoe (nominovaný za svůj výkon Bobbyho na Oscara) a Caleb Landry Jones (X-Man: First Class, Twin Peaks, Three Billboards Outside Ebbing, Missouri). Ale pokud do kina dorazíte, tak už v prvních záběrech filmu ukazujících na sebe vzájemně radostně hulákající děti, budete jasně vědět, že vás čeká něco výjimečného.

2. O filmech jako je The Florida Project je radost psát. Člověk i po dnech/týdnech od zážitku v kině má ze snímku intenzivní zážitek, bez problémů si vybavuje emoce, které kdy u něj cítil, a jeho největším přáním při psaní článku je přenést na budoucího potenciálního diváka aspoň část toho nadšení, které se dostaví, když dáte na má slova a zainvestujete do lístku do kina.

Recenze: The Gun Shop - Sun's up, Guns Up [8.3/10 A.S.]

1. Ačkoliv dokument recenzuji poprvé, mám k dokumentárním dílům zvláštní vztah. Dokument byla první věc, kterou jsem kdysi režírovala, první dílo, které jsem prodala, a dodnes mám k dokumentární tvorbě blízko a občas se k ní i sama vracím jako tvůrce. V dnešní době, kdy "dokumentaristika" bují hodně třeba ve formě nejrůznějších domácích video příspěvků na sociálních sítích, je ohromně jednoduché najít si okénko do jiného prostředí, jiné země, jiného života a "sosat", co nám kdo předkládá.

2. Ale možná právě v této době mají kvalitní dokumenty své, o to větší a zasloužené, místo. Dokumenty, které nepředkládají realitu sestříhanou do zjevně manipulativní zkazky, nenudí, nemoralizují, ale místo toho ukazují události tak, jak se dějí, a jejich tvůrci divákům nevnucují, co konkrétně je povinen u sledování děje kdo cítit. Ale naopak místo výslovného návodu na názor odstartují zajímavou debatu.