Recenze: Darkest Hour - Oldmanova jízda pro Oscara [9/10 A.S.]

1. Přiznávám, že Garyho Oldmana mám jako herce velmi ráda už od dob True Romance, Léona, Pátého elementu, přes všechny možné Batmany a Harry Pottery. Ale moje srdce si jaksi "navěky" získal svojí rolí Smileyho v adaptaci románu Johna le Carrého "Tinker Tailor Soldier Spy". Za tuto roli také dostal svojí první oscarovou nominaci. A nyní, v roce 2018, ho jistojistě čeká nominace další. Momentálně ale tipuji, že ji za roli Winstona Churchilla ve filmu Darkest Hour i promění. Ještě jsem ovšem neviděla rozlučkový koncert Daniela Day-Lewise (Phantom Thread), ale jinou vážnou konkurenci Oldman tento rok nemá. A to nikoliv z důvodu slabého ročníku. Například mladý Timothée Chalamet z Call Me by Your Name nebo Daniel Kaluuya z Get Out a dokonce i James Franco za The Disaster Artist jsou všichni silní soupeři. A aby se neřeklo, připletl se do soutěže opět i Denzel se svým JUDr. Romanem J. Isrealem, když už minule neuspěl a neproměnil za Fences. 

2. Ale Gary Oldman je (prozatím) v mých očích dopředu daný vítěz. Protože dokázal svému Churchillovi vtisknout mimo cca 40 kilo make-upu a prostetických pomůcek ještě uvěřitelnost, lidskost, emoce, vůdčí sílu, a to vše bez pathosu (na jeho straně, do filmu se jeden takový moment bohužel vloudil) či přehrávání. Sledovat tuto skoro "one man show" na plátně je lahůdka a všem, nejen lidem se zájmem o druhou světovou, ji doporučuji.

3. Asi málokterý divák ale půjde do kina úplně historií nepolíben, aby nevěděl, k jakému momentu jaké doby se titul "nejtemnější hodina" vztahuje. A to i díky tomu, že tento rok kinem proběhl jiný film (mini spoiler: Dunkirk), který má s Churchillem a událostí, která je ve filmu několikrát zmiňována, leccos společného. A je tak nepravděpodobné, že by divák byl ohromen tím, "co se dělo a jak to celé dopadlo". Nicméně pro případ, že by do kina opravdu šly duše vzděláním nepošpiněné: celý Dunkirk člověk může jako filmový zážitek v klidu vynechat a místo toho si o něm pustit dokument a o moc by toho nepřišel. Ovšem pokud byste vynechali Darkest Hour, přijdete nejen o Oldmanův návrat do formy po sérii průměrných až hrozných filmů, ale i o jedno z nejlepších ztvárnění Winstona Churchilla vůbec. 

just lay it on me, son

4. Snímek začíná (až příliš) plamenným proslovem Clementa Attleeho, vůdčí osobností laboristické strany, který zrovna volá po odvolání opozičního předsedy vlády Nevilla Chamberlaina. Píše se rok 1940, je květen, Hitler táhne Evropou, brzy klekne Belgie a Holandsko a Francie má namále. V Anglii se řeší, zda je nutná změna přístupu k Hitlerovi a možná i k válce samotné, a k tomu se volí nový ministerský předseda. Po různých debatách dojde ke zvolení Winstona Churchilla.

Boys, hold on to your hankeys

5. Churchill se v té době ale netěší žádné extra popularitě. Od nepovedené bitvy o Gallipoli v první světové válce mu určité vládní frakce nedůvěřují ani coby stratégovi, ani coby vůdci a obecně se těší spíše neoblibě. Takže když ve filmu padne na jeho obhajobu: "Ale o Hitlerovi měl pravdu", v ústrety je odpověď: "I rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správný čas". Churchillův nástup do role premiéra je značně ztížený a snímek dobře ukazuje tíhu, kterou na sebe šedesátipětiletý Churchill vědomě v té chvíli bral.

kdo chce k snídaní brandy a k obědu šáňo, ať se přihlásí

6. Navíc Churchill rozhodně není v Darkest Hour, dramatu od režiséra Joe Wrighta (epizoda Nosedive ze seriálu Black Mirror), ukazován v nějakém svém zásadně lepším světle. Prchlivý, hrubý, holdující doutníkům a alkoholu v množství větším než malém, lidé kolem něj, včetně krále samotného, se ho tak trochu bojí. A pokud nejsou strachem paralyzovaní, tak proti němu konspirují, nebo ho aspoň pomlouvají. Mimochodem, tím, jak byla natočená, se pro mě scéna "pomlouvání Churchilla" stala jednou z nejlepších ve filmu.

koupá se nahý, musíte mi věřit!

7. Ale vlastně celý snímek je vizuální orgasmus. Nejen kvůli pěkné dobové výpravě. Ale hlavně kvůli kameře, která zabírá velkou část filmu jeho postavy v polocelku nebo detailu, a tlačí tak diváka do pocitu, že je pořád "s nimi". A tísní se spolu s válečným kabinetem či Churchillovou asistentkou v potemnělých místnostech v podzemních krytech. Churchill se tak brzy stává vaším novým intimním přítelem. A na mne to fungovalo. Jestliže do včera byl v mém srdci králem Luke Skywalker, nyní svou lásku musím rozdělit rovným dílem mezi něj a Winstona. Film: 8. Žánr: 9. Koukatelnost: 10.

a teď to přijde. škoda.

8. Co se mi na filmu nelíbilo? 60 sekund. Nebudu film posuzovat z pohledu historické akurátnosti, a to přesto, že jsem ho viděla s historikem, který měl pár poznámek (i když žádnou zásadní), ale z hlediska filmového. Těch 60 sekund, co na mne špatně zapůsobily, byly vyplýtvány na jedno dětské a jedno černé "nikdy". Jak moc bych si přála, aby tam tento moment scénárista filmu Anthony McCarten (nominace za The Theory of Everything) nevepsal. V knize, která filmu předcházela, tuto scénu vynechal. A ačkoliv Churchillovy výlety a rozhovory s běžnými lidmi nebyly vymyšlené, tato konkrétní scéna (mini spoiler: v metru) fiktivní byla, a právě ta filmu ubírá na autentičnosti a křičí z plátna něco o poplatnost době. Navíc mi ta scéna trochu asociovala jeden komický moment z Marečku, podejte mi pero! (spoiler: pokud si i skladník ve šroubárně může číst Vergilia v originále, jistojistě i černoch z Karibiku může v londýnském metru Churchillovi citovat Maculaovu básničku o Horáciovi, no ne?). Asi se pak nikdo nemůže divit, že to působilo trochu komicky. Ale mimo tohoto momentu nejsem z filmu nespokojená víceméně s ničím. Historik v křesle vedle mě se mimo úvodní scény ještě ošíval v momentě, kdy je Churchillova sekretářka vpuštěna do místnosti vyhrazené jinak jen pro lidi s nejvyšší prověrkou a vojenskou hodností, ale já chápu, že to byl režijní záměr, dostat do té situace "laickou" postavu, aby se skrze ni mohlo divákovi připomenout, co se kde na frontě děje. Holt není každý fanda do WW2 a třeba by si to nepamatoval. Plus atmosféra v parlamentu i na ulicích samozřejmě byla v rámci dramatizace vypolarizovaná. Na jednu stranu je to pochopitelné, na druhou stranu je to škoda, protože to mohlo ukázat ještě o trochu víc v jaké situaci se Británie nacházela a Churchill s ní, když dělal rozhodnutí, která v červnu 1940 učinil.

Everybody wants to be the little spoon!

9. Co se mi na filmu líbilo? Gary Oldman. Výprava. Kamera 4x na Oscara nominovaného Francouze Bruna Delbonnela (Amélie z Montmartru, Inside Llewyn Davis, Very Long Engagement, Harry Potter and the Half-Blood Prince) a nebýt tento rok v konkurenci kamery ve filmu Blade Runner 2049 (za který Roger Deakins dostane svou 14. oscarovou nominaci a že by ji neproměnil je už tentokrát opravdu nepravděpodobné) a Dunkirku, byl by Delbonnel jasný frontrunner této kategorie. Takhle se bude s The Shape of Water a Danem Laustsenem prát o třetí místo. Hudba od Daria Marianelliho byla dobrá. Herecké obsazení skvělé, zejména stále atraktivní Kristin Scott Thomas v roli Churchillovy manželky a Ben Mendelsohn v roli klona Barryho Kripkeho krále Jiřího VI. Líbilo se mi, že z jednoho momentu s fotkou neudělali to samé, co v The Imitation Game (spoiler: kdy se fakt, že je rodinný příslušník v Coventry dostal jako zásadní rozhodovací faktor do scénáře. Tady byl sice brácha v Calais, ale slečna to neřekla, že bylo hotovo. Paráda), a zachránili tak snímek od druhé kýčovitě laciné chvíle. A ještě se mi líbily všechny momenty mezi Churchillem a králem plus humor, který Gary Oldman vnášel do role. A atmosféru postupného budování podpory.

come visit to Pasadena?

10. Pro koho film je? Pro fanoušky Garyho Oldmana a Lily James aneb Debory z Baby Driver. Ačkoliv v realitě se Elizabeth Layton nestala Churchillovou sekretářkou v roce 1940, ale až o rok poté, duo Gary Oldman a Lily James mají spolu dobrou chemii a neakurátnost mi tam nevadila. Snímek je jak pro "obyčejné diváky", tak pro lidi se zvýšeným zájmem o druhou světovou, které by neměl urazit. Pro fanoušky Winstona Churchilla, ale i pro ty, kteří o něm nic nevědí, protože i ty si v tomto snímku díky práci Garyho Oldmana získá. Film je ale klidně i pro odpůrce Winstona Churchilla, protože snímek pojednává o velmi krátké době a zmiňuje x Churchillových "proher" a "nedostatků" a nezaměřuje se na jeho úspěchy či vítězství. A jeho "nepřátele" nestaví do rolí zrádců či idiotů, zkrátka pojímá to celé velmi důstojně. Řekla bych, že film je i pro pacifisty (jako jsem třeba já), protože otázku boje a odboje pojímá nejen stravitelně, ale i jako zásadní pro udržitelnost civilizace a uvěřitelně pracuje s osobní odvahou a odpovědností. Ale bez ohledu na váš politický postoj nebo zájem o historii, Darkest Hour je hlavně precizně odvedená řemeslná práce, vysoce záživný film a kvalitně natočené drama, o které v kině prostě nesmíte přijít. Užijte si ho, dokud je to možné, protože již se ozývají hlasy, že díky jedné scéně ve vaně (nula frontálů nikde) Churchill vlastně zapadá do kauzy #Youtoo? Ač já osobně to považuju za důkaz o tom, že tomu, kdo takové osočení napsal, už mozkožrout zcela vydlabal lebku, nedivila bych se, kdyby to snímku uškodilo. A v nejhorším případě by se na něj jednou nebylo možné podívat v původní verzi. Tak jděte do kina a bojujte za svobodu slova (a penisů ve vanách), ať se i o vás jednou může říct, že něco byla vaše nejskvělejší hodina.

Winston Churchill, original peacocker