Thajskem ku zdraví: "filosofie" nechuti ke cvičení (28)

1. Pokud vás sport/cvičení přirozeně baví, nebo dokonce více než jiné činnosti, které člověk může provozovat ve svém volném čase, či dokonce natolik abyste se na cvičení samo o sobě i těšili, gratuluju. Mít koníčka, který je zároveň zdraví prospěšný a celkově rozvíjí samé dobré věci v člověku (sportovní duch, disciplína, schopnost podřídit se autoritě nebo týmu) je výhra v loterii.

2. Co ale s lidma, které sport/cvičení přirozeně nebaví? Vyloučím ty, kteří sport odepsali na základě např. špatné zkušenosti z tělocviku na základní škole, nebo nějakého předsudku že pravidelné cvičení není potřeba či je pro debily, a v dospělosti se nepokusili přijít pohybu na chuť. Protože bez snahy a ochoty risknout nějaké to nepohodlí se k pozitivním změnám člověk samozřejmě nedopracuje. Ale co s lidma, kteří vyzkoušeli lecjaký sport, v touze najít aspoň jeden, který je bude upřímně bavit, a nepovedlo se to? Nebo s těma, kteří sice našli pár aktivit, které je baví "víc než jiné" ale pořád ještě je "vlastně vůbec nebaví" v porovnání s nesportovníma činnostma?

a pak má někdo to štěstí, že ho baví i programovat

3. Na první pohled se může zdát, že se tohle dá jednoduše odepsat pod kolonku "lenost/lenoch". Ale ne každý člověk, který nesportuje, je lenivý nebo pasivní. Když se nad tím zamyslíte, tak můžete někomu, koho baví třeba programování nebo hraní s vláčkama, místo sbírání známek, říct že je "líný sbírat známky"? Prostě má jiné zájmy a jiné činnosti v mozku vyplavují ty správné chemikálie. Jistě se i nadšený programátor, který má doma malé železniční koleje dokáže donutit k tomu aby sbíral známky, pokud by zjistil, že je to jeho zdraví/životu opravdu prospěšné. Ale bez té správné chemikálie v mozku, která mu během té činnosti signalizuje že "tohle je super to chci dělat víc a víc" má určitě daleko nižší šance na to, že u sběratelství známek vydrží dlouhodobě a pravidelně se tomu bude s úspěchem věnovat.

i cvičit

4. Hodně se nad tím zamýšlím hlavně protože vím, že sport musí patřit k činnostem, kterým se budu pravidelně věnovat už do smrti. Několikrát týdně, po dekády. Jak zařídit, aby mě to nejen nesralo, ale třeba i fakticky bavilo? Když koukám na některé jiné cvičence tady, včetně žen, je mi jasné, že je prostě pohání jiná chemie. Ať už to je jiná hladina určitých hormonů v krvi, nebo mechanismus vyplavování endorfinů v mozku, fungují prostě interně jinak. 

mě baví spát

5. Z rozhovoru s těmi nejaktivnějšími zjišťuji, že při necvičení mají podobné pocity, které znám já buď v případě hladu nebo sexuální nadrženosti. Prostě je to pocit, který je přítomný, nepříjemný a pohání vás k tomu, aby ste se ho nějak zbavili. A dokud nevyhledáte jídlo nebo sex, tak vás bude ten nepříjemný pocit ve větší či menší míře otravovat. Tihle lidé pokud skoro každý den necvičí, tak se cítí nesví, mají méně užitné energie, někteří popisují nervovou neklidnost, nespavost, případně dokonce i výrazné výkyvy v náladě. Cvičení jim tak zaručuje pocit nějaké větší vyrovnanosti a spokojenosti. A fakticky se na něj těší. Neznamená to, že při něm nezažívají pocity únavy a vyčerpání. Ale těší se na tu činnost. Někteří jsou na ní přímo závislí, jiní třeba jen rádi vidí jak zlepšují své výkony a to jim stačí k tomu aby se na to těšili.

a mě zas baví studovat kolik druhů melounů existuje

6. Pravidelně cvičím nejméně dva roky. Poslední rok cca obden, nejméně hodinu denně. Poslední půlrok pak 6 dní v týdnu, a většinou tak 90 minut v kuse. Náročného pohybu jako box, muay-thai, nebo tanec u tyče. K tomu se různými technikami intenzivně snažím přeštelovat mozek na to, aby ty činnosti vnímal jako pozitivní, a těšil se na ně. Zatím ovšem stále neúspěšně. Neznám klasické sportovní "high". Neznám pocit těšení se do ringu nebo na hodinu tance. Pomalu se smiřuju s tím, že to prostě nepříjde. Ale stále si uvědomuju, že pravidelný sport prostě musí být součástí mého života již navždy. Ne ani tak kvůli pohledu do zrcadla, ale kvůli tomu, že chci ve stáří mít co nejměnší problémy pohybového aparátu, co nejmenší riziko infarktu, cukrovky, mrtvice, atd. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nepila žádý alkohol, nevykouřila ani jednu cigaretu, natož abych se věnovala drogám, nemám upravit co jiného, než stravu a pohyb. Jím relativně rozumně už delší dobu, (až na výjimky se vyhýbám smaženému,  tučnému, bílému pečivu, uzeninám, polotovarům, fast foodům atd). Takže jde hlavně o ten sport. 

neptejte se jak se to stalo, že jsem k soupeři v ringu prakticky zády
protože já to nevím. prostě se to stalo.

7. Pokud tento článek čte někdo s podobnými pocity, tj: "chci se dožít stáří v co největším možném zdraví ale nebaví mne sport", třeba ho zaujme, že je možné i v takovém stavu dlouhodobě sportovat. Určitě v rámci sportu existují činnosti, které člověka budou bavit více a méně. Osobně jsem za svůj život vyzkoušela (tzn věnovala se tomu aspoň měsíc pravidelně) přes tucet sportů. Box, Muay Thai, Krav Maga, Judo, volejbal, basket, tanec u tyče, hip-hop tanec, step, salsu, pingpong, běhání, spinning, zumbu, softball, plavání, crossfit, weight-lifting, kalanetiku, jógu, squash, MMA. Nejvíc mě baví tanec a squash, nejlépe mi jde asi pingpong. Ale ještě tam jsou další rozdíly.

hurá, mám obě ruce nahoře!

a kurva, kde je můj balanc?

8. Jednoznačně můžu vyloučit všechny individuální sporty. Cokoliv dělá jednotlivec sám mě baví podstatně méně, než párové nebo týmové aktivity. Vzhledem k tomu že jsem extrovert, tak to ani není překvapující. Stejně jako fakt, že mě baví soutěžit a hrát "o něco", prostě  mám obecně ráda hry, týmovou práci na společném cíli a zlepšování se. Ale až poslední dobou zjišťuji že jsou ještě další mikrofaktory. A analyzuji své pocity při různých aktivitách, vrůzných podmínkách, abych byla schopná určit, s kterým sportem/sporty a v jaké podobě mám největší šanci na dlouhodobý úspěch. 

seřazeni pěkně dle váhy, tak se mi to líbí

9. Možná by bylo jednoduché řídit se podle toho, co člověku nejvíc jde. Mně ale z mého pohledu nejde prakticky žádný sport, ve smyslu že bych dělala rychlé pokroky, nebo projevila nějaký větší talent. Christian tvrdí, že mi relativně jde Muay-Thai, dokonce jsem v něm jako jediný amatér zde dostala diplom, ale osobně to tak moc nevnímám, kór když vidím video z ringu tak vnímám jak daleko jsem od nějaké dobré techniky a formy. Takže se spíš zaměřuju na to, co můžu udělat externě pro to, aby mě ta činnost aspoň co nejmíň otravovala. Ohromný význam má hudba. Pokud ve fitku hraje hudba, která mne nebaví nebo je tam hudební ticho, můj výkon a ochota cvičit déle opravdu brutálně klesá. Naopak pokud mám v uších své oblíbené písničky, jsem schopná vydržet v ringu dvojnásobek času, udělám víc lehů sedů, atd. Jednoduché. Dál jsem ještě zjistila že vydržím déle a méně mne to prudí, pokud si sama určuju, co budu v rámci toho cvičení dělat. Například u kruhového tréninku mám podsatně lepší pocity, když máme během 20 minut udělat 100 kliků, 100 lehů sedů, 100 dřepů a 100 mountainclibers, ale je na nás v jaké sekvenci a počtu cviků je budeme postupně dělat, než když jedeme povinně: 20 kliků, 20 lehů sedů, 20 dřepů, 20 mtb, a to celé 5x dokola. To samé během boxu. Jakmile nevím, že mě čeká ještě 6 minut, ale mám cvičit "jak dlouho dovedu", tak vydržím déle. Plus pokud je ve cvičení nějaká hravost, či týmová práce, tak to taky jde líp. Například párové  (tým dvou) soutěže o to kdo vydrží jak dlouho v planku či dělat kliky mě dovedly daleko dál, než individuální pokusy o co nejlepší výkon. Osoba trenéra či spolucvičence je samozřejmě také relevantní, stejně jako záleží na motivujícím a podpůrném prostředí. Duh.

helemese kdo se nám vrátil! Zooložka z Francie!

10. Můj momentální závěr tedy je, že nejde o to se celoživotně nutit k něčemu, co člověka přirozeně nebaví, a nechat si vnutit, že ho to nebaví "protože je líný" nebo "protože to nedělá dostatečně pravidelně/dlouho" a "nezkusil najít to co ho baví". Ale že jde o to na základě zkušeností, pozorování a nějaké delší analýzy buď opravdu najít činnost, která člověka chytne (najít ty své "vláčky"), nebo aspoň vydestilovat realizovatelné atributy, které ta činnost musí mít, aby byla co nejméně nesnesitelná. A tam věřím, že jsou téměř nepřeberné možnosti toho co všechno se dá různě upravovat, zkoušet a mixovat. Takže mám naději, že jednou i mě postihne pocit, že se budu na nějaké cvičení těšit. Do té doby mne holt musí hnát disciplína a touha dožít se šedesátky v nějakém dobrém stavu. Nebo vůbec. Zajímá mne ovšem: jaké sporty baví vás? Je nějaký, který nemám v tom svém výčtu, a který byste mi doporučili vyzkoušet? Ráda se nechám inspirovat. Jo a protože se blíží Vánoce, tak tady máte vánoční video. Enjoy.