Recenze: Wonder - film, ve kterém je víc falešného smíchu než v pornu falešných orgasmů [6.7/10 A.S.]

1. Na Wonder, snímek o fyzicky postiženém školákovi hledajícím svoji úlohu ve společnosti ostatních dětí, jsem se docela těšila. Ráda se koukám na Owena Wilsona na plátně, stejně tak oceňuju přítomnost Julie Roberts prakticky v jakémkoliv filmu. Malý Jacob Trembley, který zazářil ve filmu Room (neplést s The Room, předlohou pro zřejmě velmi povedený film The Disaster Artist), hrát také umí, takže do kina člověk mohl jít aspoň s pocitem, že ať už ho tam čeká cokoliv, bude to dobře zahrané.

2. Což víceméně bylo. Až na ten příšerný smích, který měl ilustrovat šťastné momenty jedné milující se rodinky, a řízený smích se extrémně nepovedl a bylo ho tam tolik, že jsem chvílemi čekala, kdy z plátna vyjde najevo, že to je reklama na zubní pastu nebo mnohočetné orgasmy. A to přitom Wonder režíroval talentovaný režisér Stephen Chbovsky (The Perks of Being a Wallflower s Emmou Watson).

3. Filmu nohy podtrhávaly hlavně dvě věci: fakt, že zřejmě kvalitnější knižní předlohu autorky R.J. Palacio scénáristé předělali do přeslazené a občas smysl nedávající pohádky a že hlavní roli malého postiženého Auggieho hrál nepostižený herec. Osobně nejsem zastánce teorie, že všechny role nutně musí být obsazeny tím, kdo i v reálném životě splňuje ty klíčové náležitosti pro tu roli (tzn. gay hrát geye, transexuál transexuála, postižený postiženého, slepec slepce atd.), ale na druhou stranu zrovna u dětské role by obsazení fakticky postiženého herce možná do snímku vneslo ještě úplně jinou hloubku. Plus by se mohly jeho reálné pocity a zkušenosti konfrontovat se scénářem, který napsali lidé, kteří nejenže sami žádné postižení nemají, ale ani s ním podle všeho nemají žádné hlubší zkušenosti. Ale umím si představit, že podobně postižené dítě, co by umělo hrát, nebylo jen tak k nalezení. Nebo alespoň to tvrdí producenti filmu, že jinak by ho bývali byli obsadili.

yeah right

4. Sama jsem se jednou téměř dostala do situace, kdy jsem do role neslyšícího chtěla původně z časových důvodů obsadit slyšícího herce (který ale aspoň uměl profesionálně znakovou řeč), a jen díky tomu, že kamarád se náhodou seznámil s překladatelkou ze znakové řeči, jsme na poslední chvíli byli schopni sehnat do té role skutečně neslyšícího dětského herce. Který navíc výborně obstál a určitě s ním v budoucnosti ještě budu chtít pracovat. Při tom natáčení, a pak později ještě u projektu, kde měl hlavní roli mentálně postižený herec, jsem si uvědomila, že to skutečně přinese do díla něco navíc, a nemyslím tím jen tu autenticitu. A ta mi tady, u filmu Wonder, prostě chyběla. Byť hlavní herec měl kvalitní prostetické pomůcky, které na jeho obličeji tvořily "uvěřitelně vypadající" deformitu, a rozhodně oplýval i dostatkem talentu.

víš, já už jednoho Oscara mám…

5. Problém s filmem o malém postiženém dítěti ještě často spočívá v tom, že dílo překypuje přílišnou ušlechtilostí. Což se stalo i snímku Wonder. Sentimentální melodramatický podtext je všudypřítomný a skoro nikomu se nedovolí být vyloženě zlý nebo se aspoň nenapravit. Pokud někdo chybuje (rodiče Auggieho neustále upozaďují jeho zdravou sestru Olivii, která tím trpí), chybuje z lásky. Pokud někdo trpí (Auggieho přehlížená sestra), je tak šlechetný, že to překoná s úsměvem na rtech a vlastně to nikdy nikomu nedá pořádně vyžrat. Pokud je někdo zrádce (kamarádka a kamarád) dojdou posléze k tomu, že udělali chybu a že pravé přátelství si zrady nezaslouží. Což jsou všechno hrozně chvályhodné lekce, ale dohromady vytváří svět patřící spíš na kýčovité přáníčko k narozeninám než na velké plátno v podobě realistického filmu.

melodrama nebo realita, na koho sázíte?

6. Na začátku filmu se osmiletý Auggie připravuje na první den ve škole. Dosud byl vzděláván doma a jak sám říká mámě, která byla jeho učitelka, "potřebuje už někoho lepšího, kdo by ho učil přírodní vědy" (ha ha, ženy nemají mozek na vědu). Rodiče se oba bojí toho, co Auggieho potká ve škole, a tipují, že to pravděpodobně bude šikana nebo výsměch. Auggie totiž trpí tzv. Treacher Collins syndromem a má viditelně deformovaný obličej. A to již prodělal přes 20 korektivních operací. Každý divák si umí představit, jak film bude asi pokračovat.

pochopí všichni, že je lepší být hodný než zlý?

7. Auggie půjde do školy, udělá si nějaké kamarády, některé děti ho budou terorizovat, jiné se ho stranit, ale někdo ho nakonec přeci jen přijme. Tohle není spoiler, ale schéma všech takových filmů. Přeci jen Wonder není Maska (skvělý film s Cher coby matkou podobně postiženého syna). Wonder je film, u kterého si mají ženy pobrečet a pak si zajít na zákusek. Wonder je film, který má kázat o tom, že šikana je špatná a být odlišný je v pořádku. Wonder je ale také film, který má rozšířit povědomí o závažné genetické poruše a přiblížit život s ní. A právě v tomto ohledu je velmi záslušný a povedený. Protože ačkoliv se nejedná o nijak zázračné dílo, je dobře, že vzniklo. Už jen protože děti jako tyto se mají s kým na plátně identifikovat. Jen příště, kdyby v něm mohl hrát někdo opravdu postižený, bylo by to prima. Film: 6. Žánr: 7. Koukatelnost: 7 (ty laskavé a přeslazené momenty mi po chvíli byly nepříjemné na sledování). 

tak ještě jednou řekněte "fake cheese"

8. Co se mi na filmu nelíbilo? Nekonečné momenty vykreslující rodinné štěstí a nehynoucí lásku rodičů Auggieho. Většinou to bylo předvedené tím, že rodinka seděla v obýváku a vzájemně se objímala nebo se chichotala, aniž by divák moc rozuměl tomu, co je tak vtipné, nebo jaký konkrétní důvod k bujarému veselí mají. Mimo tohoto: musíme ukázat, jak jsou spolu šťastní a jak moc se mají rádi. Takových záblesků tam bylo nespočet. Nelíbil se mi všudypřítomný tlak na pilu ve smyslu: být odlišný je v pořádku, nebo dokonce žádoucí. Připadá mi to už příliš nadužívané a navíc nepříjemně doslovné motto na to, aby z něj člověk ještě mohl něco čerpat. Nelíbila se mi "zrada" jednoho dítěte, protože neodpovídala jeho osobnosti (mini spoiler: aby Jack řekl něco tak zlého, tak by se musel v jiných okamžicích projevovat trochu jinak, nebo k tomu být nějak vyprovokován). Voiceover! Ach ten voiceover! Dělení na povídky. Plus oproti knize ve filmu naprosto chybělo nějak uvěřitelně vykreslené pouto mezi Auggiem a Mirandou, (mini spoiler: takže když mu pak volá a říká, že jí chybí, divák se nestačí divit). Škoda.

neboj, Carrie je v pořádku

9. Co se mi na filmu líbilo? Mandy Patinkin je skvělý za všech okolností a v roli ředitele školy exceluje, byť má k tomu relativně malý prostor. A zrovna jemu jsem tu laskavost věřila zcela bez problémů. Holt kdo umí, ten umí. Až na ten falešný smích bylo vše dobře zahrané. Noah Jupe (Jack Will) má obzvláště zářnou budoucnost. Owen Wilson vnesl do snímku pár úsměvných momentů. A uznávám potřebnost vzdělávacích snímků. Jen bych jim přála méně toho karamelu na obalu.

tak kdo tu ještě nechápe, že šikana je špatná?

10. Pro koho film je? Pro rodiče postižených dětí. Pro lidi s velkým srdcem. Pro milovníky sladkobolných příběhů. Pro fanoušky Jacoba Trembleyho. Pro ty, kdo si chtějí přiblížit život lidí s deformací obličeje a možná se pak na chvíli přestat nípat ve svých potenciálně nicotných problémkách. Pro ženy, které se chtějí vyplakat, aby si pak mohly ospravedlnit tu kremroli. Pro ty, co nehledají na nedělní odpoledne komedii, ale milé melodrama s nádechem Svěrákova "laskavého, jemného humoru". Který nás slovy scénáře učí: "pokud máte na výběr mít pravdu, nebo být laskaví, vyberte si laskavost". Tak se laskavě na ten film podívejte.

povinná minorita included