Thajskem ku zdraví: co bylo dřív, tloušt nebo automat na výmluvy? (23)

1. Jak někteří čtenáři vědí, jsem již několik týdnů zpět v Thajsku. Kde dále pracuji na své fyzičce, a zejména pak na nárůstu svalové a úbytku tukové hmoty. Ještě je dost co zlepšovat. Ale jelikož tu nejsem poprvé, už mne tolik věcí nepřekvapuje. A možná i proto mám čas a sílu všímat si věcí, které mne předtím nenapadlo pozorovat nebo je dokonce neodborně ale i tak  s chutí analyzovat.

2. Za tu dobu co tu jsem (přecijen to dohromady bude přes čtvrt roku pobytu) se tu vystřídalo odhadem tak 100 různých lidí, coby spolucvičenců. Drtivá většina z nich jsou profi sportovci, nebo lidi se skvělou kondičkou, případně "jen" štíhlí, a tak 10 max 20 procent jsou lidi, kteří tu bojujou s nadváhou. Zajímavé je, že všichni (ale fakt do jednoho) ti co mají nadváhu a které jsem tady poznala, mají jedno společné. Mimo těch pneumatik teda. Mají podstatně větší sklony k pesimismu, nebo prostě negativnímu až odporujícímu náhledu,  a často i k výmluvám a ulejvání. Než se začnou případní dotčení čtenáři urážet, chci říct, že se rozhodně nepokouším tvrdit, že to co tu teď říkám platí obecně na všechy jedince ze skupiny "lidi s nadváhou". Je to jen pozorování na vzorku cca 100 lidí, z nichž né více než 20 mělo problémy s nadváhou. A samozřejmě do těch 20 patřím i já, takže pochopitelně v jistém smyslu mluvím i sama o sobě.

3. Protože zde cvičí fajnoví atleti a tloušti pohromadě (by't každý třeba s jinou zátěží, a dělající cviky v jiné variaci tak aby si neublížil a aby to zvládl, přecijen je rozdíl když se své tělo snaží rozpohybovat někdo kdo má kil 70 a někdo kdo jich má 120), jsou ty rozdíly dobře vidět. Za tu dobu co tu jsem se ještě asi nestalo, že by hubený/fit člověk držkoval, protestoval, viditelně se ulejval, nebo vymlouval (resp. vysvětloval proč necvičí/nemůže). A to přesto, že i ti hubení/fit lidi tu také trpí jak soumaři. Potí se uplně stejně jako my (tloušti). Hekají, vzdychají a naříkají úplně stejně. Nemají to jednoduší. Ale z nějakého důvodu přijímají svůj úděl daleko lépe než tloušti (to slovo používám s láskou). A ještě nás podporujou. Což je ale vlastní většině sportovců, z mé zkušenosti, že podporují ostatní a váží si týmu.

bring it, boys

4. Z tloušťů, kterým by se také dalo přezdívat "automaty na výmluvy" se pak rekruitují ještě dvě pod-kategorie. Ti, kteří svým výmluvám skutečně a upřímně věří, a tudíž v jejich mysli to "opravdu nejde", a ti, kteří vědí, že se prostě ulejvají, akorát to nedokážou/nechtějí přiznat a proto se ohání nějakou výmluvou. Například "dnes je moc dusno" (všichni ostatní v tom samém dusnu ale cvičí). Nebo "špatně se mi spalo" (výmluva, kterou jsem použila i já, přiznávám). Někdy ty výmluvy jsou relevantní "bolí mne koleno/rameno", ale často to jsou nesmysly typu "Ta voda je moc mokrá" nebo "dnes je špatná konstelace hvězd". Ale pozor, i při uvedení té relevantí výmluvy je rozdíl mezi těma skupinama. Hubení/fit lidi si koleno zavážou, řeknou to trenérovi a ten den nedělají squats, lunges atd. Prostě dělají jen to co můžou. Ale tloušť radši vůbec necvičí. Zajímavé. Pak je tu ještě postoj: "tohle mi nejde/to nedokážu" který vede k tomu, že to ten člověk vzdá, a to ještě předtím než něco zkusí. To mě vlastně fascinuje úplně nejvíc. A sama jsem to zažila minulý týden, když jsme měli ráno dělat tzv "crab toe touch" cvik. Kolegyně spolutloušťice ho dopředu vzdala, aniž by ho zkusila, s tím, že "to prostě nejde". Má o pár kilo míň než já. Ale o hodně větší tendence k ulejvání. Často na cvičení příjde jen aby si lehla vedle ringu a koukala na ostatní. Moje první myšlenka byla "pochopitelně" také "tohle nejde" (to nedokážu). A chtěla jsem rovnou dělat cvik modifikovaný na jednodušší úroveň. Ale pak jsem se podrobila sebeanalýze, jestli to náhodou taky není ta zbytečná tloušťí výmluva, a cvik zkusila. A ejhle. On šel. Nebylo to vůbec ladné, a rozhodně to nebylo příjemné ale udělám ho. Oh la la.

tloušť v akci

5. To mě dovedlo k ještě většímu sebezpytu. Kolik věcí v životě jsem třeba nezkusila nebo se o ně nepokusila, protože mi dopředu přišlo že "to nejde", nebo to nešlo/nevyšlo v minulosti. Mám pocit, že se tomuhle stavu poddávám POUZE v oblasti fyzického cvičení. Protože v jiných oblastech (jako například právničení, tvorba, ochota dělat ze sebe idiota na pódiu) jsem celkem nebojácná a nevzdávám to ani přes neúspěch. Ale ohledně cvičení jsem pořád ještě tak trochu srab a kňoural. Už sice menší, než třeba před rokem, kdy jsem byla schopná se rozbrečet už cestou do fitka, protože jsem věděla, že mě tam čeká hodina tvrdé nepříjemné dřiny. Budiž mi snad k dobru, že i přes slzy a depresi se do toho fitka vždycky doploužím. Ale nebylo by to lehčí bez toho psychického vypětí? Určitě ano. Ale jak to zařídit?

Já bych věděl. Začneme tím, že mi dáš ten svůj stejk. A pak se uvidí.

6. Samozřejmě že ideální stav je, pokud vás sport upřímně baví. Tady je větší nadváha ale skutečně velmi limitující faktor, protože pohyb může být natolik nepohodlný (nebo dokonce bolestivý) že prostě "zábavnost" fakt intenzivně klesá. Taky né každého vůbec baví sportovní činnost, nebo rozhodně ne veškerá. Znám lidi, kteří milují běhání, ale míčové hry považují za vopruz. A naopak. Já třeba mám hodně ráda tancování, plavání, a baví mě týmové hry. Běhání, nebo zvedání činek mne naopak nebaví vůbec. Ale konkrétně to posilování je pro mě důležité a prospěšné. Takže jak na to? Lze se psychicky nabuzerovat do toho, aby mne sport více bavil? Nejsem si tím jistá, ačkoliv to účelově zkouším a cestou do ringu si v duchu říkám "bude to skvělé" a "bude tě to bavit" a "podívej jak tvoje tělo funguje a co dokáže, to je přeci úžasné". Zkoušela jsem i méně se pozorovat a ten vnitřní negativní hlas překřičet nebo ignorovat. Necítím sice, že by mě v důsledku toho bavilo cvičení, ale rozhodně to aspoň občas mění můj vnitřní postoj ze "strachu, deprese či aktivního vopruzu" na "rezignaci" nebo dokonce "neutrálitu". Což považuju za zlepšení. 

please release me, oh mighty coach

7. Taky vnímám, jak jiné je to, když někdo přijde do fitka s úsměvem (byť účelově nasazeným), a jiný s držkováním či zamračený. Jaký dopad to má na všechny okolo a možná i na výkon toho samotného jedince. Svým založením jsem sice optimista, ale často ve fitku propadám skepsi. Konkrétně třeba když za sebou mám teprve první hodinu cvičení a vím, že 5-6 dalších ten den mne ještě čeká. Ale když se kouknu kolem sebe, a vidím, že ti "hubení/fit" lidi nedržkujou, neulejvaj se, a nemračí se, (kdežto tloušti ano), o to víc se snažím s tím vnitřním i vnějším postojem něco udělat.

šampión Indie, vs Anglie

8. To co by mě ovšem hrozně zajímalo je: co bylo dřív. Byl člověk dřív tlustý a pak díky tomu nepohodlí, co to přináší, se naučil ulejvat, vymlouvat, rezignovat dopředu a být mistr v alibismu? Anebo se zněj stal tloušť, protože je od narození díky přírodě, nebo později díky výchově lenoch, skeptik, ulejvač a mistr výmluv? (nemám  čas cvičit, nejde to, není kde, nezajímá mě to, bolí to, je to otrava, zpotím se u toho, stojí to peníze) Nebo to nemá žádnou souvislost? Netuším. Ale ten rozdíl v chování mezi lidma, kteří jsou fit a těma co fit nejsou, je opravdu hmatatelný. A to nemluvím jen o profi sportovcích, u kterých je možné, že prostě díky celoživotnímu drilu a disciplíně, kterou jim dal pravidelný vrcholový sport, mají jinak nastavené uvažování. Mluvím i o normálních lidech, kteří jsou prostě "jen" štíhlí. 

šampión Anglie, vs italský amatér

9. Hodně se tady o těch prožitcích bavím s ostatníma. Zajímá mě, co cítí před, při a po cvičení. Někteří popisují jakési endorfinové "high" po cvičení. To je pocit, který jsem nikdy nezažila, a to už cvičím hodně intenzivně a hodně dlouho. Myslím, že prostě to už nepřijde. Jiní popisují (to jsou teda hlavně muži) jakýsi příval testosteronu projevující se zvýšenou energií a pocitem tzv. "being pumped". To taky neznám. Já znám jen pocit úlevy "další den je za mnou". Pak je tu ještě kategorie lidí, kterým přezdívám "králiček Duracell", a kteří potřebují do něčeho každý den mlátit, nebo se prostě vyskákat a vyřádit, jinak jim není psychicky ani fyzicky dobře. A nejde jim o to být agresivní, ale prostě mají přebytek energie, který neumí jinak vypotřebovat a je jim nepříjemný. No to už neznám vůbec.

Gym cat Lu Cifer

10. Můj hlavní prozatimní poznatek je, že limity, (ať neříkám to urážlivě znějící "výmluvy") které používáme jako důvody toho, proč něco nejde/nemůžeme, jsou velmi často interně nastavené nesmysly, nebo prostě umělé (byť nám se velmi reálně jevící) kvazi-překážky, které by ale šly odstranit při aplikaci přísnějšího přístupu sama k sobě, a ochotě zpochybnit tu primární myšlenku, která je člověku natlačí do hlavy. A to i když se jeví jako skutečně relevantní a opodstatněné. Při podrobení jich nějaké objektivnější (tedy ideálně expertní v tom oboru a zvenčí) analýze pak často totiž vyjde najevo, že to je jen náma samýma do hlavy nainstalovaná stopka. Nejde. Nejde. Nejde. Nemůžu. Nemá to cenu. Nefunguje to. Nechci. Nebaví. Ne. Ne. Ne. Proč někteří lidé mají v hlavě převážně "ano" a jiní "ne"? A jak se to prohodí? Sama u sebe to chci změnit. A pobyt tady mi v tom zásadně pomáhá. To, a fakt, že tu je 11 mazlivých koček a 7 přítulných psů.* Protože máloco člověka tak uvolní, jako pár koťátek, který mu po náročném dni plném cvičení na chvíli zapředou do ucha. Vřele doporučuju.

                                 


* nekonečno žab, hadů a komárů, by't přítulných až až, za plus nepovažuju.