Cake (2014) - 8/10

Jennifer Anistonová, které v její kariéře po seriálu Přátelé rozhodně nevadí trochu provokativnější, sarkastické anebo bizarní komedie, hraje v pár let starém snímku Cake ženu s vážnými zdravotními problémy, jejíž život v pěkném domě s bazénem a služebnou Silvanou je už nějakou dobu slušná deprese. Pokud tráví nějaký čas mimo svůj dům, deptá normálnější lidi například ve skupinové terapii pro lidi s chronickou bolestí cynickými komentáři v nevhodných momentech a snad jen její věrná mexická služebná zvládá snášet její jízlivost. Nadopovaná kombinací vína a prášků proti bolestem se jednoho večera setká s kolegyní Ninou (Anna Kendrick) z terapeutické skupiny. Háček je v tom, že Nina nedávno uspěla v tom, v čem ještě Anistonová nezaujala tak úplně jasné stanovisko - v sebevraždě. Anistonová se rozhodne si trochu narušit stereotyp a zjistit si o Nině něco víc.

Připusťme si, že v kapitalistické konzumní společnosti je dostatečné publikum pro filmy, jejíž ústřední postava je nějak jízlivá/cynická, nehraje podle pravidel a přesto si zaslouží žít, aniž by se musel její charakter nějak nerealisticky polepšit. Oficiálně takových lidí není ale tolik a tak mají scénáře jako Cake šanci na natočení jen v úspornější rozpočtové míře, kterou ovlivňuje účast známých tváří, zpravidla takových, které mají chuť natočit něco netypického pro kariéru a nevadí jim míň peněz; rozumně drahý projekt pak většinou vznikne u menší produkční společnosti, dočká se omezenější kinodistribuce v USA a žije z nosičů, streamovacích služeb a vysílacích práv. Pro takové netradiční, mainstreamově nepříjemné filmy je tohle zlatá doba. Pro ilustraci - Cake pořídili za 7 miliunů dolarů a ve skromné kinoštaci sklidil pouhé dva.

Pokud takové snímky měly vzniknout dříve, musel se scénář upravit pro umělecké ambice jako získání cen za herecké výkony a režii, usilovat o trochu širší publikum zmírněním negativních vlastností hlavní postavy nebo příběh klenout přes jakési morální poselství, že lidi kolem vás vám pomůžou z problémů, nakonec najdete štěstí, lásku a řešení a takové ty věci. Což je problém, pokud máte chuť vidět něco cyničtějšího, co se bude vyvíjet trochu nepředvídatelně a nechcete na konci zkolabovat v rozpacích z nepřirozeného vývoje děje a postav do přeslazeného nepravděpodobného konce, zavánějícího pozitivní propagandou.

Typický divák nadopovaný pozitivní propagandou, ale skutečné štěstí z filmu jen předstírá

Takhle zmařených zpočátku dobře rozehraných filmů jsme už několik viděli, přirozeně mi pro takové srovnání vytanul na mysli St. Vincent (2014) s Billem Murrayem, který výborně využívá i v civilu sarkastického herce, jehož Vincent je skeptický hrdina, snažící se trávit co nejméně času s lidmi a řešit problémy podle všeobecně očekávaných pravidel. Starý bezdětný mládenec, řešící přetlaky sexem s oblíbenou prostitutkou je v průběhu děje postupně sadisticky přetvořen v náhradního otce osamělého syna sousedky, jeho vztah s ruskou prostitutkou je na konci legalizován do konstruktu rodiny jejím těhotenstvím a rozhodnutím být na sklonku své prodatelnosti v kšeftu s bílým masem Murrayova manželka. A kluk mu ještě udělá ve škole obdivnou prezentaci, kde zdůrazní Vincentovy občanské přednosti, které mu snad ve čtvrti nenávidící Murraye musela pomáhat hledat FBI pod pohrůžkou smrti. Absolutní halucinace, protože všichni víme, jak to ve skutečnosti chodí, ale ideální pro to, aby film dostal aspoň nějakou tu nominaci na Zlatý glóbus. Vzpomínáte na obvinění takových zvrácených filmů z pozitivní propagandy? Český název Vincentova příběhu je Miluj souseda svého, argh.

"Na konci budeš náhradní otec tohohle kluka, budeš čekat vlastní dítě a tu kurvu si vezmeš z lásky, rozumíš?"

Pokud tedy vznikne lépe zafinancovaný černý sarkastický film, musí to být aspoň ujetá komedie jako je například We are the Millers (taky s Anistonovou), kde čtveřice asociálů předstírá tradiční rodinu, abychom v různých situacích viděli černý humor vyplývající z dělání si legrace ze společenských tradic a klišé a vše je to samozřejmě líčeno úplně absurdně, aby ten film náhodou nepohoršil někoho, kdo se na něj dívá omylem. V černých komediích na tom svět naštěstí není ještě tak špatně jako v oblasti vážnějších (ale vtipkujích) filmů o těžce nemocných lidích. A tady se dostávám konečně k důvodu, proč si pár let starý Cake zaslouží, abych o něm něco napsal. Vypadá skoro totiž jako film, kde v testovacím publiku seděli samí kverulantští pesimisti jako já, takže ho neovlivnily např. romantické teenagerky milující Twilight!

Framykoin jen na recept? Kašleme na něj, jedeme do Mexika!

Ve filmu, který je IMDB zaškatulkován jako drama, totiž postava Anistonové vypadá a žije zhruba tak, jak byste si představovali od zajištěné nepracující ženy po vážné operaci, takže je neatraktivní, jízlivá a zapíjí prášky vínem. Není úplně jasné, jestli se o úspěšnou sebevražedkyni zajímá proto, že je jí ženy líto nebo že má strach z halucinací nebo naopak hledá inspiraci a odhodlání ke své teoretické budoucí sebevraždě. Když na cestě k poznání potkává jiné postavy, které by s ní v hloupějším filmu okamžitě dotvořily v happy endu, film odolává. Setkáváme se s další postavou, co má problém a není úplně jasné, zda si je schopná pomoci sama sobě, natož spasit Anistonovou. Film se zbytečně nějak nevykecává a ani nemučí scénami plytkého sentimentu, naopak si je vědom, kdy očekáváte sex nebo soucit a setře vás. Občas vás tvůrci zanechají v nejistotě, jak a do jakého konce chtějí dojít.

Kromě sympatické služebné Silvany (Adriana Barraza) celkově příjemný dojem z milého depresivního filmu o úrazech a sebevraždě nekazí spoluhráči ve vedlejších rolích - např. Sam "Jamesi, už proboha natočme Avatar 2" Worthington, Anna Kendrick nebo tradičně skvělá Felicity Huffman. Určitě bych nečekal pohodový temnější stominutový film od občasného scénáristy Patricka Tobina nebo od režiséra Daniela Barnze, který má na svědomí například tehdy typicky blbou trendy teenagerovinu Beastly s Alexem Pettyferem.

"Hele a bude Avatar 2, 3, 4, možná i 5... Nezbyly ti ještě nějaký prášky?"

Je to pro cynika skoro událost, ale je to tak. Cake je zdařilý depresivní, přesto místy úsměvný, příjemně civilní film o neveselých záležitostech bez zbytečného sentimentu. Několikrát se zasmějete i nejen ze zlomyslnosti, ale možná jen pokud máte chuť na trávení času s protivným člověkem v období života, kdy "Asi nebude líp" už možná není jen pomýlený pocit.