Thajskem ku zdraví: Gina Carano ze mě asi nebude (22)

1. Tak už se mi to tady krátí. Mám před sebou poslední dva týdny řehole. Včera se mi zas povedlo se mírně zranit, takže dnes mám nařízený jen "lehký" trénink, tedy "pouhé" 3 hodiny. Ale díky bohu za ty dary. Možná za to pohmožděné rameno, koleno,  krk a záda stály.

2. Přemýšlím nad tím, který z těch sportů, co jsem tady měla zatím možnost vyzkoušet, mě baví nejvíc. Teoreticky to asi je MMA, protože je pro mě nejpestřejší a kombinuje prvky z několika dalších sportů. Ale MMA je taky původce nejvíce mých zranění. Včera, když se mnou kolegyně cvičenka (zdatná atletická rugbistka z Hongkongu, trochu působící jako adolescentní reinkarnace nejnovější Wonder Woman) několikrát mrskla v kleci o zem, tak mi připadalo, že Robert Murthaugh měl vlastně pravdu: I am too old for this shit!

Kato ve svém živlu

3. Učili jsme se pak lépe padat, do kotoulu, a vyšlo najevo, že pro mě udělat kotoul ze stoje je úkol, při kterém se zaručeně vždycky zraním. Něco je hrozně proti přírodě na tom, když má člověk ze stoje skočit po hlavě na zem a doufat, že se cestou nějak šikovně stočí a nezlomí si vaz. Povedlo se mi sice přežít, ale mám všechno naražený. Snažila sem se trenérovi vysvětlit, že s mojí výškou, váhou a nešikovností není úplně dobrý nápad dělat kotouly ze stoje, že bych měla dost problému dělat je i ze sedu, ale bylo to marné. Kdybych znala způsob, jak to natočit na Go-Pro ze svého pohledu a tu kameru při tom nerozflákat, tak to udělám, protože pohled z výšky 178 centimetrů dolů na zem, za současných myšlenek na to, "jak tam strčit tu hlavu tak šikovně, aby se ani nedotkla země, když se vrhnu HLAVOU PŘÍMO PROTI ZEMI", evokuje pocit, že to se prostě nedá přežít. Dá. Ale v mém případě s modřinami. 

well, this escalated quickly

4. Část MMA se věnuje "clinchingu" a ten mě baví velmi, ale je daleko náročnější, než to vypadá. Včera jsme se zdokonalovali v držení rovnováhy v situaci, kdy máte ruce spojené za zády a přitom vás oponent drží za krk a tím trhá směrem ke svému koleni a tím kolenem vás pak nabírá do různých částí těla. Když mi to trenér Kato ukazoval, připadalo mi to i docela sexy. Ale pak po 20 minutách opakování této činnosti dokola, kdy z nás všech tekl pot jak omastek z grilovaných prasat, krk jsem měla namožený, bok pokopaný, koleno rozkoplý, ruce unavený a točila se mi hlava, se mi zdálo, že nic není víc sexy než ležet v posteli a už nikdy nevstat.

Já na Amazonku

Amazonka na mě

5. Ale abych jen nenaříkala: o víkendu jsem byla s kamarádkou v Kambodži, podívat se na Angkor Wat a okolí a bylo to velmi hezké. Viděly jsme, jak se dělá hedvábí, vyzkoušely si kameno-rytectví a prošly se po chrámu, kde se natáčela Lara Croft. Chrámy, do kterých jsme se měly možnost podívat, mají takovou magickou a velmi filmovou atmosféru, jsou zhruba tisíc let staré, obklopeny krásnou přírodou a přístupné veřejnosti zvenčí i zevnitř. Nejvyšší část Angkor Wat je dosažitelná pouze po takových schůdkách, které směrem nahoru nevypadají nijak hrůzně. Jsou sice velmi příkré, ale není jich moc. Ale směrem dolů se jejich prudkost ukázala pro mě, člověka trpícího závratěmi, jako téměř nepřekonatelný problém. A podobně jako před pár lety v Badlands  u provazového žebříku ze skály jsem chvíli zůstávala nahoře s pocitem, že tam dožiju své dny, protože slézt se mi prostě nepovede.

Ta Prohm temple

Angkor Wat  schody - v klidu, no ne?

6. Nakonec to šlo, i když mi to trvalo asi 10x déle než ostatním, stálo mě to šílenou energii, nervy, došlo na pláč a většinu sestupu jsem měla neustupující myšlenky na to, že každou vteřinou spadnu dolů a až pro mě přijedou záchranáři (nebo pohřebáci), tak se jim díky své obezitě nevejdu na lehátko (nebo do rakve). Navíc mě neunesou a bude z toho mezinárodní ostuda. Jak jinak.

Ajajaj, vypadá to nějak moc vysoko…

7. Těsně nade mnou byla nějaká čínská babička a bylo pro mě obzvláště stresující to, že ji asi zdržuju. Aspoň ale byla milá a říkala mi, že mám zhluboka dýchat.  Pár lidem lezoucím nahoru jsem bezpochyby zpříjemnila tu cestu vzhůru, neboť pohled na mě, jak visím na těch schodech, zhluboka oddechuju a polykám slzy, jistě pobavil leckterého turistu. Předpokládám,  že když bych do gůglu nyní zadala "fat girl stuck on Angkor Wat stairs", tak tam najdu své fotky. Jelikož jsem u toho měla zapnutou kameru, tak z toho aspoň budu mít taky vtipné video.

schody duševní smrti

Bayon temple

8. Cestou zpět do Thajska nás na hranici ještě potrápili imigrační kambodžští úředníci, neboť vymáhali peníze za různá razítka, nebyli schopni nám ukázat žádný ceník ani vysvětlit pořádně, za co platíme. Navíc to, co říkali, se odchylovalo od toho, co je na netu, různě si nás tam předávali s lidmi z ulice, kteří nás chtěli za peníze dovést k frontě, frontu za nás vystát, nebo nám "dojít koupit razítko do pasu". Uniformovaní státní úředníci s nimi byli v konkurenční válce, takže když jsme pak dali vydělat úředníkovi místo chlápkovi z ulice, tak ten se na nás rozčílil, že svině úředník mu takhle vezme půlku profitu. Byly jsme už příliš unavené na to, abychom se tam s někým hádaly, navíc během toho se na nás stále lepily žebrající děti a kolem to šíleně smrdělo fekáliemi a tlejícími odpadky, už jsme chtěly pryč. Thajci nás ale dvakrát odmítli pustit zpět do Thajska, takže další stres. Ale nakonec, po 2 hodinách pokusů a omylů a o nějakých 100 dolarů později, jsme se dostaly zpět do té naší země zaslíbené.

tady hledejte, kdo vám dá to správné razítko

9. Den po návratu už mne čekalo zase cvičení. Přemýšlím nad tím, co se za těch 6 týdnů změnilo. Pořád mne to všechno šíleně vyčerpává, pořád se netěším na další dny, pořád je to hrozně náročné. Bezpochyby mám lepší kondičku. A o nějakých 13 kilo tuku méně. Ale stále nenacházím žádný pocit těšení se na cvičení, jak to popisují jiní lidé, co sportují. Natož abych si uměla představit, že by mi cvičení chybělo - což je stav, do kterého se chci dostat. Cvičit mě baví jen do stavu, kdy mám pocit, že vyčerpáním omdlím.  A ten většinou nastává tak do 5 minut po začátku cvičení, totiž. Zbytek hodiny je to jen vnitřní souboj o to to vzdát vs nevzdát, ale není na tom nic ani trochu zábavného.

občas se ale někdo dostane do stavu, kdy mu trenér sedí na zádech…

10. Co se týče té kondice, tak je to těžké posoudit, protože třeba na Muay-Thai, kde je to nejlépe měřitelné podle toho, kolik kol zvládnu, než začnu prosit o smilování a propuštění z ringu, se dostanu často jako na poslední lekci dne a jsem už tak vyřízená, že vlastně jen balancuju na hraně života (kdy stojím na nohou) a smrti (kdy ležím na znaku a myslím na Anglii). Můj rekord je zatím 6 kol, ale to právě bylo v den, kdy jsem ráno zaspala a měla tedy Muay-Thai hned za sebou o 2 hodiny cvičení méně. Jedno je jisté: zdokonaluju se v zabíjení hmyzu. Mám schopnost chytit/zabít kolem letícího komára prakticky na první, max druhej pokus. Tak aspoň něco, ne?

pokus o vyrytí jména do kamene

 červi prý necítí bolest v té vařící vodě. No nevím nevím.

PS: v sobotu  Christian v Itálii obhajoval svůj titul mistra světa. Obhájil. Oponent v pátém kole hodil do ringu ručník. Tak to musel bejt dobře zmasakrovanej.

Christian a jeho trenér se radují z úspěchu