Dojmologie: Jak se žije v USA (komunita, stereotypy, a to slovo na N)

1. Během svého dosavadního života jsem postupně žila na různých místech. Mimo ČR a USA pak nejdéle v Anglii, ale nějaký čas jsem (nejprve za účelem dovolené, následně práce) strávila třeba i v Indii. Každá z těchto zemí a komunit měla svoje specifika a všude se mi líbilo, i když všude díky něčemu jinému.

2. To, co se mi líbí na životě v USA, je často i to, co jiní Americe vyčítají. Navenek skoro neustále projevovaný optimismus, smysl pro vytváření komunit a podporování příslušnosti v takových komunitách. Z pohledu Čecha, člověka, který vyrostl obklopen lidmi, kteří veřejně vyjadřují spíš cynismus a individualismus (možná pochopitelně, v kontextu historie České republiky), bylo přestěhování do Ameriky zajímavou změnou. 

3. Když v amerických filmech vidíte ten silně projevovaný patriotismus, časté mávání americkou vlajkou, všudypřítomné nadšené výskání a objímání a obecně více veřejného vyjadřování emocí, je možné se nad tím ušklíbnout a dát tomu nálepku "hrané", "povrchní", "stylizované" nebo klidně i "hysterické". Nebo cokoliv jiného negativního. Ale když tu člověk nějakou dobu žije, tak zjistí, že se v tom docela dobře existuje. A že pokud je to hrané či stylizované, tak je to hrané a stylizované velmi dobře, a jestli to něco není, tak povrchní. Nebo aspoň ne z mé zkušenosti a v mém okolí. Anebo si to tak jen maluju, protože se mi tu tolik líbí? Třeba proto, že se tu lidi na ulicích víc usmívají, jsou komunikativnější a v létě mám ani ne hodinu od bytu pláž? Mimochodem, pár let mi trvalo si to naplno uvědomovat, jak dostupné je tu moře (teda oceán). Že člověk z kanceláře může odpoledne vyrazit rovnou na pláž a pořád být doma ten samý den na večeři.

come to me, baby, come, come...

4. No ale pojďme ke komunitám. Jednou zajímavou komunitou, do které patřím, je fitko. Tady je totiž normální a běžné, že člověk téměř každý den cvičí. Nebo se věnuje nějaké sportovní aktivitě. Je to natolik normální, že když si s kolegy v práci povídáte o tom, jak brzo či pozdě vstáváte a uvedete třeba, že vstáváte nebo chodíte z práce pozdě, někdo se vás zeptá "a kdy chodíš cvičit?". Se stejným překvapením jako kdyby právě zjistil, že pracujete 23 hodin denně a ptal se vás "a kdy spíš?". Ale současně na vás není vytvářen tlak, abyste cvičili výhradně kvůli vzhledu. Což je dost zajímavá kombinace. Většina lidí, které tu znám, totiž cvičí převážně kvůli svému zdraví. Prostě chtějí být mobilní a fit. Aby měli menší výdaje ve stáří nebo například aby déle vydrželi demonstrovat za to, čemu věří. Ať je jejich kauza z mého pohledu třebas jakkoliv pošetilá.

Well, some people do, some people don't, isn't that nice...

5. Možná tu tolik lidí cvičí i proto, poněvadž si dobře uvědomují, že zdravotnictví není zadarmo a ani jednoduše finančně dostupné, tudíž je záhodno, aby člověk sám udělal maximum pro to, aby byl v co nejlepším zdravotním stavu. A nevystavoval se bezdůvodně výdajům, které by třeba přijít nemusely. Takže tu skoro nikdo nekouří. A všichni (skutečně všichni) moji zdejší přátelé pravidelně sportují.  Ať jsou mladí, staří, zaměstnaní nebo bez práce, studenti, běloši, černoši, asiati, hubení, tlustí, bohatí či chudí. Jedno je spojuje: sport je normální součástí jejich života. Ne nárazově. Většina lidí se tu věnuje nějakému sportu aspoň 3x, ale spíš 5x týdně. A mezi ně patřím i já.

tancem ku zesměšnění úrazům zdraví

6. Ačkoliv na to nevypadám, tak 3x týdně chodím do fitka a cvičím tam pod dohledem trenéra kombinace různých posilovacích a kardio cviků. A k tomu jednou týdně chodím na skupinovou hodinu jakéhosi aerobiku nebo tancování. Na tu hodinu se mnou chodí asi 15 dalších lidí, většinou žen, ale tu a tam i nějaký muž. Vytvářejí atmosféru plnou pohody, optimismu, podpory a něčeho, čemu bych asi řekla "soudržnost". Všichni si hrozně často dávají high-five nebo si tak různě plácají na znamení úspěchu nebo i jen místo pozdravu. Chodím mezi ně pravidelně už 8 měsíců a teprve zhruba před měsícem jsem se naučila tak v 90 % případů úspěšně odhadnout, který způsob doteku druhého člověka se ode mě očekává a v které situaci. V těch deseti procentech (a 7 měsíců předtím zhruba ve 100 %) můj kontakt s jinými lidmi v té skupině ovšem stále vypadá asi takhle. Ano, jsem tam jediná běloška. A ano, nese to s sebou potenciál na různé humorné situace.

cože, že sem bude chodit někdo bílej? Proč nás nenechaj bejt?

7. Například to, že jsem suverénně zcela nejhorší v rytmu a tanci. Nechci generalizovat, ale čistě na základě této zkušenosti jsem začala přemýšlet o tom, co je pravdy na tom, že černoši umí lépe tančit než běloši. Po nějaké době, co jsem byla za retardovaného robota ve fitku, jsem se osmělila a zeptala se na to právě těch černochů a černošek. Vyšel z toho jeden zajímavý poznatek. Hudba a tanec hraje v černošských komunitách opravdu podstatně větší roli než v běžné rodině bílého Evropana, mi připadá. V černošských kostelech se radostně zpívá a ještě radostněji tancuje. V tom mém, který jsem v dětství navštěvovala já, se žalostným zpěvem prosilo za odpuštění a jediný pohyb zahrnoval klečení a vstávání. Věta "pozdravte se navzájem pozdravením pokoje", která pro mne byla znamením, že hurá, mše bude brzy končit, znamenala nesmělé podání ruky pár sousedům v lavici. Tady? V kostele v Harlemu se během mše zpívá tak zhruba polovinu doby gospel, u kterého se i bujaře tančí. Pozdravení podáním ruky tam taky existuje, ale daleko častěji k němu patří ještě objetí a všeobecná vřelost. A je zjevné, že vyjadřovat pocity tancem, i veřejně, je v takových komunitách normální. A jak uvedla jedna černoška z fitka, doma vedla děti k tanci a hudbě od malička a tancování považuje nejen za běžnou součást jejich životů, ale také za normální způsob komunikace.

gotta keep dancin', gotta keep dancin'

8.  Po tom zhruba tři čtvrtě roku v téhle skupině jsem se i osmělila se zeptat na pravidla ohledně používání toho…. slova na N. Už tu žiju 5 let, takže jsem možná zcela indoktrínovaná, přiznávám, a ani se mi to nepíše lehko: negr. To slovo znám vlastně jen z filmů a hudby. Nikdo (ani moji místní kamarádi černoši) ho přede mnou nikdy neřekli. Já sama bych ho neřekla nahlas ani tehdy, kdyby mě za to platili, a to ačkoliv se mi hrubě nelíbí "zakazování" jakýchkoliv slov a nepovažuju to za nikterak přínosné. Prostě respektuju, že momentálně jsou zde nějak nastavená pravidla a jen se modlím, abych někdy nezažila nějaký náhlý záchvat Tourettova syndromu, nebo neudělala nějakou blbost, čistě z rebelského popudu. Protože jsem přes svůj pokročilý věk stále tak napůl nevyspělé dítě, tak samozřejmě i na mě funguje, že čím víc se mi něco zakazuje, tím víc mě to na nějaké úrovni trochu láká.

crouching diversity, hidden inclusion

9. Ale zajímalo mě, jestli jsou nějaké situace, ve kterých to slovo běloch může legitimně použít. Například jako kompliment. Jako to udělala Madonna vůči svému (bílému) synovi před pár lety, když na Instagramu ukázala fotku syna, jak boxuje, a připsala k tomu něco jako "s tímhle negrem si nebude nikdo zahrávat". Pod vlivem přívalu (kritického až nenávistného) veřejného mínění se za to pak omluvila. Komik Tim Allen prosazoval, aby to slovo "mohl" použít aspoň v rámci svého výstupu na jevišti jako součást stand-upu. Také to nevyšlo. Prostě tohle slovo má být pro bělochy zcela zakázané a místo něj se maximálně může použít obrat "the N word". Což je samozřejmě absurdní systém. Protože stejně si přitom všichni myslí to realné slovo. Louis C.K. má na to hezký výstup. A Chris Rock tady popisuje situaci, kdy to slovo běloch říct může. Přesto jsem se zeptala, protože mě zajímalo, jestli to teda běloch nemůže říct, ani když třeba zpívá text k písničce, ve které to je. Tak prej ne. Teda vlastně - jo, ale jen doma a pokud je tam sám. Pokud si to bude zpívat někde na veřejnosti, musí počítat s tím, že ho možná někdo zmlátí, nebo se na něj aspoň bude divně dívat.  Ale poprvé jsem slyšela to, co považuju za rozumnější, a to sice názor, že by to slovo neměl teda říkat nikdo, ani sami černoši, a mělo by se nechat umřít a stát archaickým. 

scrub, little dutch boy, srcub
push little (big) white girl, push

10. Jedno je ale jisté. V našem fitku se klaní běloch černochovi. A občas běloch vozí černocha na "sáních". A on si to točí na mobil a hlasitě se u toho směje. A já jsem ráda, že už se známe natolik dobře a že je to natolik fajn člověk, že si u toho můžu z něj dělat legraci a vtipkovat o tom, jestli to je jeho odplata za období otroctví a nadvládu bílého muže. A taky jsem ráda, že ať se zde nachomýtnu víceméně k jakékoliv komunitě, ať to jsou právníci, stand-up komici, tanečníci, fitkaři, černoši, běloši, muslimové, židi nebo bezvěrci, v každé se tu cítím dobře a zatím žádná z nich neměla problém mne mezi sebe přijmout. I když je u některých třeba na první pohled zjevné, že nejsem "jedna z nich". A to se mi líbí.