Zpětná recenze - Unbroken (2014)

Bude to po třech letech ještě někoho zajímat? Ne, zvláště když si každý může vše podstatné přečíst na Rotten tomatoes nebo kdekoli jinde. Dva nebo tři roky bývá dobrá příležitost zastavit se, otočit se na patě a podívat se dozadu. Ovšem pokud se reflexe týká filmu, který nijak zvlášť nenadchl ani své diváky, ani kritiky, ani producenty, pak se většinou... žádná reflexe nekoná, protože všichni na ten film zapomněli nebo chtějí zapomenout. A přesto se i v průměrném filmu může najít něco, co vás občas pronásleduje a nutí vás přemýšlet - například o co lepší by ten film byl, kdyby ho točil schopnější režisér. Ale vážně: Unbroken vítězí tam, kde to režisérka zřejmě neplánovala a neočekávala. Pojďme se podívat na skutečnou hodnotu tohoto filmu. Z určitého pohledu totiž není hlavním hrdinou ani Louis Zamperini, ani nikdo jiný.

Kolik existuje filmů o druhé světové válce, ve kterých se vyskytují američtí letci? Poměrně hodně. Kolik existuje filmů o druhé světové válce, které se zčásti nebo úplně odehrávají v zajateckých táborech? Až dost. A kolik existuje filmů o druhé světové válce, ve kterých se vyskytuje toto?

Pokud si někdo vzpomíná na scény z Unbroken v záchranném člunu na otevřeném moři, pak se mnou možná bude souhlasit v tom, že působily více, než scény ze zajateckého tábora nebo než letecké scény (nemluvě už vůbec o předválečných scénách, které jsou pouhou vatou). Nabízí se srovnání s Eastwoodem a a ještě jedním Eastwoodem. Oba tyto filmy jsou velmi podařené, ale Letters po zásluze víc; Flags totiž obsahují nepotřebnou vatu, která vadí i v Unbroken, Naproti tomu každá scéna v Letters je podařená; a každá, kde se vyskytuje Ken Watanabe, je úžasná. A je třeba říci, že i každá válečná scéna z Flags je působivá. Nejlepší Eastwood v 21. století. A teď tu máme Jolie, která hrála v jednom Eastwoodově filmu a pravděpodobně se považuje za režisérku. Tenhle film má jakoby Eastwoodův šmak, ale rozhodně to není Eastwood. Měl ho točit Eastwood. Proč ho ksakru netočil Eastwood?

Představte si fotografii zobrazenou výše panoramaticky. Sedíte v nafouknutém záchranném člunu, na všech stranách nic než moře. Nemáte prostředky komunikace, jídlo ani pitnou vodu. Nevíte, zda o vás vědí, zda vás budou hledat a zda vás najdou. Tu scénu na otevřeném moři jsem viděl jednou a víckrát ji neuvidím; je (pro mě) příliš působivá. Nicméně právě ona je nezamýšleným těžištěm celého filmu, protože je nejlépe natočená. Vedle ní je celý Trosečník s Tomem Hanksem jen reklamou cestovní kanceláře na exotické ostrovy.

Druhou devizou tohoto filmu jsou letecké scény. Posádky bombardérů B-24 startující z Tuvalu a pověřené bombardováním Nauru musely proletět zhruba 1500 km nad zcela prázdným mořem. (Z Guadalcanalu by to bylo asi o 300 km méně, ale z Hendersonova letiště nestartovaly těžké bombardéry.) Nejméně čtyři hodiny letu tam, pak vysypat asi dvě tuny bomb na ostrov o velikosti 21 km čtverečních, a zase letět zpátky. Nuda strašlivá. Zvláště když je vám 26 let, jako bylo Zampovi. Oproti řidičům aut, kteří se v současnosti přesunují ráno ve spěchu do práce, letíte rychlostí téměř trojnásobnou. Přesto se pod vámi a kolem vás nic neděje. Kdybyste místo z Tuvalu k Nauru letěli, řekněme, z Říma do Norimberku, urazili byste stejnou vzdálenost, ale nenudili byste se. Tolik podob evropské krajiny! A toho flaku! No dobře. Nuda je nepříjemná, ale nezabíjí. Flak ano. Z protileteckých zbraní měli Japonci na Nauru pravděpodobně jen kanóny ráže 25 a 20 mm; byly to sice málo výkonné zbraně, ale stačilo pár šťastných zásahů do křídla a zpět jste nedoletěli.

B-24 Liberator měl větší dolet než slavnější B-17 Flying Fortress, nesl větší náklad bomb a byl také o něco rychlejší - ale to bylo asi tak všechno. Měl menší odolnost proti flaku, lépe hořel, nedosahoval takové výšky jako B-17 a byl stísněnější - neposkytoval při letu žádný komfort a všady do něj fučelo. Jinými slovy, generálové měli raději B-24, osádky zase B-17. Oba těžké bombardéry sice dokázaly letět i pouze se dvěma fungujícími motory, ale B-17 byl podstatně robustnější. Byl zaznamenán případ, kdy se B-17 srazil s nepřátelskou stíhačkou, ztratil jeden motor, a přesto dopravil osádku zpět na letiště beze ztrát a bez zranění.

Bombardovacích misí nad Nauru byla celá řada:
http://www.pacificwrecks.com/airfields/nauru/missions-nauru.html
ale neměly valného významu. Američané neměli v úmyslu ostrov dobývat - nebylo odtud kam jít. Nebylo tedy nutné posílat bombardéry právě sem. Pokud šlo všechno dobře, čtvrttunové bomby zpustošily místní letiště, stanoviště flaku a zařízení na těžbu fosfátů. Jež na ostrově byly jen díky svědomité a tisícileté práci vylučovací soustavy místního ptactva. Jestliže nyní Američané bombardovali ostrov, they literally bombed the shit out of the island.

Big deal. Stálo to za to? Pokud šly věci hůře, posádka sestřeleného B-24 čelila nezáviděníhodným vyhlídkám buďto japonského zajetí anebo pomalé smrti ve člunu na otevřeném moři - pokud by vůbec přežili přistání na moři. A při tak velké vzdálenosti měli jen velmi malou šanci na to, že je zachrání Catalina.

Všechny scény, kde se vyskytuje posádka B-24 jako celek, jsou velice dobře natočené. Ještě důležitější je, že jsou i fakticky přesné a není tu co kritizovat. A sice jsem původně vůbec nechtěl mluvit o hereckých výkonech, ale Domhnall Gleeson, syn Brendana Gleesona, hraje velmi dobře a je zřejmě mnohem lepší herec, než sám hlavní hrdina.

A nakonec se dostáváme ke dvěma dalším segmentům filmu - k předválečným scénám, které nestojí za řeč, a ke scénám v zajetí, o kterých bych raději nemluvil. A víte co? Taky nebudu.

Breakdown:
scény, ve kterých se vyskytuje B-24 .......... 90% (výrazně lepší než Doolittle Raid v Pearl Harbor)

scéna na otevřeném moři ................ 100% (pořád si nemohu vzpomenout na něco srovnatelného)

předválečné scény ................... 0% (jako Forest Gump, ale mnohem horší)

scény ze zajetí  ........................ 10% (jako Most přes řeku Kwai, ale mnohem horší).

Do the math.