Don't Think Twice - realistický pohled na život komiků v NYC [7,6/10 A.S.]

1. Don't think Twice je jeden z těch počinů, který nesou punc skutečné filmové kvality, ale je možné, dokonce v této chvilce už asi i pravděpodobné, že si nenajde moc svých diváků, protože samotný námět (život komiků v New York city) nebude lidi zajímat, a postavy v příběhu vystupující nenabídnou moc prostoru pro ztotožnění, fanscinaci, nebo prvoplánové pobavení. Pro ty, co se sami třeba nezajímají o New York, showbusiness, stand-up, improvizaci, nebo obecně život "umělců" to tak asi nebude tahák. Dokonce si umím představit, že ten námět může někoho ihned odpudit. Ale to by byla škoda, protože ten film vlastně nemá chybu.

2. A protože film vlastně nemá chybu, je natočen střízlivou ale precizní rukou režiséra (a spisovatele a komika)  Mika Birbriglii, na základě jeho scénáře, a má skvělé obsazení (obzvláště potěší méně roz-skotačený Keegan-Michael Key a naopak energetičtější -než Brita- Gillian Jacobs, a pro obdivovatele BBT je tam tradičně škatulkovaná ale dobrá Kate Micucci) mohla by se tahle recenze ukončit tím, že: "je to skvělé, vtipné i dojemné, nemoralizující ale podnětné, prostě: podívejte se na to".

3. Ale jelikož tohle je jeden z mála filmů, kde mám možnost přidat něco z vlastní zkušenosti, tak to udělám. Příběh Don't Think Twice se zaměřuje na to, co se stane se skupinou do té doby se krásně kamarádících, vzájemně se podporujících a dohromady v improvizačním divadle (nazvaném příznačně Commune) působících  komiků, když se jeden z nich dostane do Saturday Night Live (ve filmu nazvaném Weekend Live, ale velmi přiznaně to má být SNL). Co se stane s lidmi, kteří komedii zasvětili půlku svého života, a nedostali se dál, než do vystupování v lévném prostoru, kde sice každý den stojí před lidmi, a baví je, ale zároveň si tím nevydělají na živobytí, a sou pořád tak trochu losers, a odkázáni na své tzv. "day jobs" (typicky servírky, poslíčcci, nebo učitelé komedie), když jeden z nich najedou dostane "the big dream job" - angažmá na SNL.

jinak sme úplně normální lidi, fakt

4. Nemám konkrétní zkušenost s tím, co se stane, když jeden z kolektivu dostane práci na Saturday Night Live, ale mám zkušenost s tím, co se stane, když jeden z kolektivu dostane práci na Lettermanovi. Také mám zkušenost s tím, jak nesnadné je se v tak soutěživém a nesmírně náročném prostředí, jako je dělání zábavy v New Yorku, prosadit, a jak dlouho může trvat, než někdo dostane tzv "big break". A co to udělá s lidmi, kteří jí, třebas sou sami výborní komici, a věnují se tomu řemeslu léta, ne-li dekády, nikdy nedostanou. Proč ji nedostanou? Pokuď sou opravdu dobří. Protože "opravdu dobrých" sou tu stovky, ne-li tisíce lidí. Na jedno místo v klubu, nebo divadle připadne několikset chtivých komiků, kteří se předhánějí v tom, aby ho dostali, a to i zadarmo. Ano, spousta stand-up komiků nebo improv-komiků dělá svoje vystoupení zadarmo. Nebo za open bar. Nebo za 5 dolarů. Ten kdo se posune do sféry 15 dolarů je něco jako korunní princ oboru, a k 45 a víc se dostanou už jen králové, nebo lidi, co byli v televizi. Ale do televize se nedostanete, pokud vás není vidět na pódiu nějakého klubu nebo divadla.

american comedy twister

5. Vytvoření vlastního divadla, tak jak to udělali hrdinnové filmu Don't Think Twice, je jednou z možností, jak získat cenný "stage time". Další je se stát sám producentem nějaké takové show, nasypat tam hodně peněz a pak se obsadit. To je varianta, kterou tu celkem často vídám, a která působí uvnitř i vně těch kolektivů trochu rozkolů, protože producent sám může být mizerný komik, ale tím že má peníze (a/nebo významné kontakty) se stává mocným, a obsazuje nejen především sebe, ale pak hlavně i své kamarády.  Otázkou je pak, jestli na tu hru člověk přistoupí, a s takovými producenty se bude kamarádit, byť to někdy sou nezajímaví komici, nebo hůř: divní či nedůvěryhodní lidi, ale můžou mu "down the line" pomoct tím, že ho pozvou k sobě do show.

ty, ty mě jedinej chápeš a víš že nejsem svině

6. Jediné, co mi přišlo na filmu trošku divné je to, že v kolektivu 6 lidí, co tvořili skupinu Commune nebyl nikdo s "normální" nebo "výdělečnější" prací. A to ačkoliv byli všichni nad 30 let. To že někdo dělá servírku, poslíčka nebo pomocnou práci v supermarketu ve 20 je normál. To že jí aspirující komik dělá eště v pětatřiceti není zas takový standard, pokud do comedy nevstoupili skutečně velmi mladí a nevykašlali se na "zadní vrátka" v podobě nějakého studia nebo jiné kariéry. V těch pětatřiceti totiž už ty lidi mají většinou dostudováno, co studovat chtěli a působí v relativně normálním zaměstnání, pouze po večerech rozesmívají lidi v klubech. Ze skupiny lidí, co se neživí pouze komedií (což je v NYC skutečně těžké, při té konkurenci a převisu nabídky) kolem mě, se vyskytují tato zaměstnání: profesorka literatury na Brown University, právník, učitelka jógy, majitel trading firmy na Wall Street (skutečněj sociopat, ale velmi vtipnej komik), učitel ze základky (taky hodně vtipnej), ajťačka, atd. Prostě lidi co mají "normální" kariéru. Tím neříkám že být servírka nebo poslíček není normální nebo je nějak špatné, ale že to není standard, aby nutně každý 30-over komik žil s pěti dalšíma lidma v jedné garsonce, protože má zaměstnání, ze kterého víc nepoplatí.

tv - chtějí tam všichni, nedostane se tam skoro nikdo 

7. Co film ale zvládl vylíčit výborně, je jak citlivé je téma vykrádání vtipů někoho jiného. Jak složité je si byť interně být schopen "zaručit" že ten a ten vtip člověk skutečně vymyslel sám. Nemluvím teď ani o úmyslném používání materiálu někoho jiného - malý spoiler - jako se to ukáže ve filmu - ale o tom, jak vlastně o tom, na čem pracujete nemůžete ani moc s lidma mluvit, protože nedejbože že by vám někdo poupravil část té věty, nebo dal nějakou dobrou připomínku, a najednou už ten vtip bez jeho svolení nemůžete použít. A je tam vždy ta obava, že to co někomu povyprávíte on si "nějak" upraví, a zařadí to do svého setu. Není neobvyklé vidět se komiky hádat o předložky a spojky, které odlišují jinak prakticky totožné vtipy a osočovat kdo komu co ukradl. Plus je těžké něco podvědomě nepřevzít jen protože ste to někde někdy slyšeli. Když mně se poštěstilo chvíli psát vtipy pro televizi, nehrála mi po celou tu dobu doma žádná comedy show, protože riziko, že mě něco z toho ovlivní a budu to pak podvědomě vykrádat, mi přišlo příliš velké. Já osobně si píšu kdy a za jakých okolností co vymyslím a s čím v mém životě je to třeba spojené, aby se - pokud by mne někdo s takovým osočením konfrontoval - dalo aspoň pokusit se "dokázat", že původ je spojený výhradně s mojí osobou. Jako filmu nemám co snímku vyčíst. Tedy za 10. Všechno tam funguje. Žánrově mu vytknu to co Florence - je to sice uváděné jako komedie, ale je to spíš melodrama, nebo dramedy, v nejlepším případě je to úsměvné, opravdu vtipné jen na několika místech. Tedy 7. Koukatelnost pro mě byla místy dost těžká, protože se všichni chovají trochu jako svině, sobci nebo pošahaní jedinci a to se ne vždy dobře sleduje. 6. 

pokud se nám nebudete smát, můžete plakat

8. Co se mi na filmu nelíbilo? Mimo toho že nikdo z nich neměl kariéru odpovídající svému věku mi mírně vadilo to, že prakticky všichni byli charakterově natolik "poškození/nevyspělí" že se nedokázali nějak civlizovaněji vypořádat s tím, když jeden z nich výrazně víc uspěl. Producent a režisér filmu uvádí, že tenhle snímek má být především pohled na to "how to deal with failures", tedy na to jak se vypořádat s neúspěchem. Jak poznat, kdy se má na své sny z mládí člověk vykašlat, a něco vzdát nebo se smířit s tím, že nad určitou hranici svého potenciálu se, ať už z jakéhokoliv důvodu, prostě nedostane a odpíchnout se od toho.

světla reflektorů nejsou pro každého. tenhle patník dobře znám.

9. Co se mi na filmu líbilo? Gillian Jacobs mě překvapila svým hraním. Zejména ve scéně "ve studni" byla opravdu úžasná. Líbilo se mi že film napsal a natočil někdo, kdo sám je komik, kdo si prošel různýma stádiama úspěchu i neúspěchu (jeho první film Sleep Walk With Me byl taky o komikovi, a také dobrý) a dobře zná to prostředí. A paradoxně se mi i líbilo to, co v předchozím bodu filmu trochu vyčítám, že ty postavy nebyly dokonalé, a nedokázali se tedy dokonale přizpůsobit té bolesti z vlastního neúspěchu, a skrýt žárlivost, přehnané ambice, nebo ochotu dělat něco za něčími zády. Všechno to je totiž součást té reality, kterou odsud, z prostředí comedy-making v NYC, znám. Jo a moc pěkné (a smysluplné)  cameo má ve filmu Ben Stiller. 

co teď se životem, že

10. Pro koho film je? Pro kohokoliv kdo chce do prostředí komiků v NYC trochu víc nahlédnout. Pro toho, kdo má rád komorní povídací snímky, bez akčních scén, bez velkých zvratů, bez většího námětu než "sociální vazby prochází testem". Pro kohokoliv kdo si chce užít skutečně improvizovaných výstupů, které režisér naostro natáčel před publikem. Je tam pár scének, které sou opravdu vtipné (sirotci, a všechny situace s "thank you", ale zvláště ta závěrečná) a které ukazují kolik ze sebe jednotliví herci do filmu investovali, a to nejen při tréninku na "improv", kterým prošli před natáčením. Pro kohokoliv, kdo je ve skupině kamarádů ten, co se někam dostal, a chce nahlédnout do toho, jak to může působit na ostatní. Ale taky pro toho, kdo je ve skupině kamarádů ten, co se nikam nedostal, a chce si u filmu poplakat, nebo postěžovat, jak je na něj svět zlej. A pak se třeba posunout někam dál.

dobrý den, jmenuju se Miles a sem komik

PS: rozdíl mezi stand-upem a improv-comedy spočívá v tom, že stand-up je přednes dopředu slovo od slova připravených věcí a improv je skutečné vymýšlení věcí na místě, často se zapojením diváků, nebo jiných lidí. Skupinová improv je faktický (a velmi těžký) žánr, a dobře ho dělat umí málokdo. Film ukazuje jak vypadá, když ho opravdu někdo umí. Není třeba se toho žánru bát, jen protože vám ho někdo někdy v českém divadle nebo televizi třeba znechutil. Tady je pěknej rozhovor o žánru i filmu.

mám se utopit teď nebo až za chvíli?

PS2: musím zmínit, že mezi komikama ale panuje i ohromná podpora a kolegialita, a že častěji, když se člověku povede vystoupení a odchází z pódia, tak mu kolegové gratulují upřímně, než ne. A že existují i situace a skupiny, kdy se jeden z úspěchu druhého opravdu raduje. I to film nakonec zvládl ukázat a to je dobře.