Louder Than Bombs - Joachim Trier rozdrásá i pohladí [8/10 A.S.]

1. Louder Than Bombs je jeden z těch filmů, u kterých vám je smutno, možná místy i vyloženě ouvej, ale přesto se chcete dívat dál.

2. První anglicky mluvený celovečerní film norského režiséra Joachima Triera (Lars Von Trier je jeho vzdálený příbuzný), a jeho třetí film po Oslu a Reprise. Kdo ty filmy viděl, ví že Trier se fakticky specializuje na depky, takže ho obsah Louder Than Bombs asi nepřekvapí.

3. O co tedy de? Ovdovělý otec dvou synů stojí před rozhodnutím, zda svému mladšímu synovi předtím, než o tom vyjde v novinách článek, sdělit, že jeho matka, známá fotografka, která zemřela na následky autonehody před několika lety, ve skutečnosti nebyla obětí nehody, ale spáchala sebevraždu.

4. Teenage syn Conrad je ale značně nekomunikativní, a navíc eště tou smrtí matky řádně emočně pocuchaný, takže se hledá vhodný moment, pokud vůbec má takový nastat, a povolává se na pomoc starší bratr Jonah (Jesse Eisenberg), který už o tom, jak matka zemřela, několik let ví, a spolu s tátou (Gabriel Byrne) vymýšlejí, jak na Conráda. Přestat mu lhát, nebo ne?

5. Zní to možná jako přílišné odhalování děje, ale ono jednak je tohle všechno v traileru, a druhak  mimořádně neplatí, že je důležité nebo nějak zvláště diváka obohacující vědět o obsahu filmu minimum. A že tohle neříkám často a tady si za tím fakt stojím. 

6. Hlavní krása Louder Than Bombs totiž není v ději, ale v rytmu, se kterým se před náma příběh odvíjí, v obrazech, které snímek předkládá a hlavně v realističnosti hereckých výkonů a hloubce těch postav, které ať už sou prezentovány jako více negativní nebo více pozitivní, působí jako skuteční lidé, jejichž osudy vás zajímají nejen během dvou hodin co je sledujete na plátně, ale i dlouho poté. Nebo aspoň mě jo.

7. Trier napsal scénář s Eskilem Vogtem, se kterým spolupracoval na všech svých filmech. Trier se údajně ani nezaobíral moc schopností snímku se ufinancovat ani přemýšlením jak bude na koho působit, ale prostě nadchl pro projekt lidi kolem sebe, dali dílo dohromady a pak až řešili zbytek. Také, jak sám uvedl v tomhle rozhovoru, se nebál použít voice-overs a snové sekvence a odkazy na jiné filmy (například na Ordinary People, kdo neviděl Redfordův režijní debut ať rychle doplní),  a jít si za tím, že tuhle intimní sondu do života pár jedinců natočí přesně tak jak chce. To se mi líbí. 

8. Co mi na filmu vadilo? Během prvních pár minut fakt, že hlavní dětský herec Devin Druid je natolik výrazný herec, že se mi uložil do paměti už při prvním shlédnutí epizod seriálu Louie, jako mladý Louis CK, a bylo pro mě velmi těžké ho teď brát jako jinou bytost. Fakt mě to rušilo. Kór když se ty postavy neprojevují o moc jinak. Potom mě tam štvala postava Isabelle Huppert (narcistická matka, která se poté co přestala fotit válečné konflikty neuměla vyrovnat s odchodem do důchodu) ale to byl asi záměr. U dvou postav mi neseděl vzhled a proklamovaný věk. A než si člověk zvykne na to, jak film přechází ze sna do reality, a z vyprávění do sledování a zpátky, tak to taky chvilku trvá a někomu ty mnohočetné změny vyprávěcích forem můžou nesedět. 

9. Co se mi na filmu líbilo? Herecké výkony všech a zejména Jesseho Eisenberga, kterému konečně někdo dal roli, co netěžila z jeho přirozeného neuroticismu, a Jesse se pod šikovným režijním vedením zvládl  dívat do kamery bez tiků v obličeji, bez zvyšování či přeskakování hlasu a bez hektických gest. A voila, von je fakt dobrej a hlavně méně otravně předvídatelnej herec. Samotné téma filmu mě také oslovilo, možná i proto, že mám něčím podobnou situaci prožitou. A během filmu mi nešlo se nad tím nezamýšlet. Na rovinu uvádím, že je možné, že právě to ovlivnilo i moje hodnocení filmu, které je výrazně vyšší než u jiných recenzentů. Způsob vyprávění se mi líbil. A to, že té největší emoční odezvy u mě jako u diváka se režisérovi podařilo dosáhnout ne u zamyšlení nad smrtí matky, motivu sebevraždy, nebo rozpadu rodinných vztahů, kde to mohl mít prvoplánově jednoduché, ale u prostého představení jedné postavy pomocí četby eseje kterou napsala. Jo a snad nejhezčí použití videohry ve filmu vůbec. Dojemné i vtipné zároveň.

10. Pro koho ten film je? Pro všechny co si chtějí odpočinout od klasických amerických filmů a blockbusterů a snímků plných nějaké akce, efektů a nečekaných zvratů. Dovolím si říct že to je dobrý film pro ty, co někdy měli rádi Felliniho. I pro ty, komu nečekaně umřel někdo z blízké rodiny a nevadí jim se nad tím znova zamyslet. Ale hlavně pro všechny, kteří se nebojí smutných příběhů, které působí reálně přes to, že se v nich občas někdo vznáší, nebo režisér nechá postavy přecházet z knižní do filmové řeči a zpět. A navíc, je tam dlouhý záběr na teenage cheerleaders jak ve slow-mo skáčou na trampolíně. Do I need to say more?