Rodinný film / Olmo Omerzu / 2015 - 6/10

Rodinný film je psycho/drama podané střídmým nedořečeným způsobem, někdo by řekl artovým. Děj sám není důležitý, neboť podobně jako v jiných "artech", ani zde neplní primární úlohu uzavřeného poselství, ale jen jakéhosi nosiče "druhého plánu". Prostě a jednoduše divák, který dorazí v očekávání klasické stavby vyprávění, nutně odejde neuspokojen. Tedy s ohledem na vše, co bylo doposavad řečeno, možná, protože..

Protože zrovna Rodinný film kdovíjakým druhým plánem neoslňuje. Od začátku je zjevné, že sledujeme řemeslně velmi dobře zvládnuté a proto velmi zajímavé a očekávání vzbuzující dílo a to je i pocit, který ve mně zůstal po skončení projekce, očekávání. Očekávání něčeho, co se nedostavilo navzdory tomu, že sledovat herce při hraní bylo zábavné, kamera byla na české poměry vynalézavá a to málo z odvyprávěného příběhu zajímavé a nesklouzávající ke klišé. I přes nemainstreamový způsob, jakým je film natočen, ho lze totiž vnímat velmi doslovně, jak celkem úsměvně ukazuje např. Kamil Fila ve své tříminutové videorecenzi, 90% jejíhož času tvoří převypravování děje. Ano, toho děje, který by měl být nosičem nějakého druhého plánu. A tři minuty opravdu stačí na kompletní převyprávění.

Proč by děj musel být nutně nosičem nějakého druhého plánu a co by ten druhý plán měl být? Na to si každý ambicióznější tvůrce odpovídá svým způsobem, zkušenější divák nejen artu bude nejspíš schopen jmenovat příklady typu brutálně komplikovaná a krkolomně sedící metafora, hrátky s formálními stránkami filmu nebo diváckým očekáváním, důraz na pocitovou stránku atd. atd.. Na to, že se za art skrývá kdeco, jsem zvyklý. Tvůrci jsou, předpokládám, zase zvyklí na to, že holt někteří diváci chtějí vidět něco více než nahého císaře. Pokud u filmů jako Borgman či Snowpiercer kroutí neinformovaný zbloudilý konzument popkornu hlavou nad tím, co to sakra viděl (zatímco informovaný fanoušek se baví a kroutí hlavou nad tím, co to sakra viděl), pak u Rodinného filmu, troufám si říci, nic podobného nehrozí, opravdu jsme viděli jen to, co jsme viděli, veškeré atributy artovosti naplňuje způsob, kterým nam to bylo podáno a případně aura, kterou kolem díla vytvoří vystudovaní kritici.

A co jsme to vlastně viděli? Tohle bude znít až příliš přísně a extémně v kontrastu s tím, jak dobře a zvládnutě na mě film působil, ale - viděli jsme skvěle natočenou 20minutovou Bakalářskou povídku napsanou scénáristou s IQ o 40 bodů vyšším, než je u podobných věcí na ČT zvykem, nataženou na hodinu a půl. Umně vysoustružený výřez z příběhu, jehož pokračování/předehru/zcela libovolnou alespoň 20x delší část, než byla zobrazena, bych rád viděl. Prostě se tam toho událo příliš málo a nebylo to kdovíjak intenzivní. Bylo to zajímavé, mělo to precizní atmosféru; dokázali by tvůrci tuto zajímavost udržet při nějaké relevantní vjemové hustotě?

Art nemusí být vysušený indický mystik asketa obědvající po dvacet let jen vodu a tíhou své autenticity vyzařující do okolí nikdy nerealizovanou moudrost, art může znamenat degustaci deseti neidentifikovatelných japonských jídel podivných tvarů a chutí završenou miskou vody nastavující zrcadlo proběhlému zážitku chuťových buňek. Preferuji druhou variantu.