České zdravotnictví aneb: test psychické odolnosti

1. Už se to tak stalo, že mne čeká výkon v celkové narkóze. A to tady v Praze. Předtím, než se do mě zabodne skalpel bylo ovšem nutné podstoupit přesně 17 vyšetření, z čehož 7 u specialistů (z nichž pouze jeden byl totální trolo-trotl, a zrovna onkolog, překvapivě), a 10 u lékaře z generického oboru. Člověk by řekl, že z toho jednoho oboru bude vyšetřován u jednoho a toho samého doktora žeano. Chyba lávky. Mne z 10 stejných vyšetření 7x vyšetřoval jiný člověk, díky tomu, že zdravotní zařízení není schopno (nebo ochotno) řadit pacienta k "jeho" lékaři. Tímpádem bylo každému z nich nutné znova vyprávět můj smutný příběh. To mne dovedlo k prvotnímu zamyšlení nad tím, o kolik lepší by to bylo za "ideálních" podmínek.

2. Mezitím se ovšem událo tolik dalších incidentů, že člověk rychle zapomenul na "ideální podmínky" a soustředil se jen na to, aby zůstal v dostatečně korigovaném survival modu, a na všechno se nevysral. Uvádím následující fakta prostá mého obvyklého zveličování, či nadsázek. Enjoy my misery.

3. Lékař co mi zkoumal potenciálně nejzávažnější komplikace mi nabídl podepsat souhlas s tím, že chci "doručovat nepříznivé zprávy". Bylo pro mne novinkou, že tuhle volbu vůbec mám, ale když už se mi dostal ten papír do ruky, výběr "ano" byl jasný. Co ovšem nebylo jasné je, že až přijdou výsledky, tak lékař nebude 3 dny k dispozici, tudíž mi jiný zdravotník řekne: "mám vaše výsledky. Máte podepsaný souhlas se sdělováním negativních zpráv?". Když řeknu ano, tak se mi dostane této reakce: "no já vám to stejně nemůžu říct, já těm výsledkům nerozumím, to až váš pan doktor za 3 dny." Na dotaz: "a není tu někdo kdo by mi to moh říct teď, nebo aspoň zítra?" se mi dostalo strohé: "není." Fajn. Du domu napsat závět a rozloučit se s hnízdem milovaných plchů. Druhý den ráno zvoní telefon, tam člověk z toho střediska, který se představí jménem svým i jménem zařízení a oddělení, na jehož výsledky čekám a řekne: "mám pro vás špatné zprávy". Chytnu se kolemjedoucí tramvaje, ohrozím sebe i dopravu, a vykoktám "povídejte", jen proto aby mi bylo řečeno, že: "ta schůzka se mění ze čtvrtka na středu, stíháte to?". TO byla ta špatná zpráva.

4. Přijdu ve středu v čas domluvené schůzky na to zkurvený oddělení. Nechají mne 45 minut čekat. Konečně mne pozvou dovnitř. Tam lékařka s utrápeným výrazem ve tváři pronese: "moc se omlouvám, snažila sem se teď tady tu situaci nějak vyřešit, ale nezadařilo se." Ptám se co se děje. Vypadne z ní že ztratili mojí krev! Ne všechnu. Jen jednu ampulku ze tří.

je libo trocha mojí krve? Anyone? Někde koluje po Praze.

5. Po 10 minutách vysvětlování, jak se to stalo poprvé a nikdo to tu eště neviděl, se zeptám jestli aspoň mají ty onko-výsledky. Mají a prej sou v pořádku. KURVÁAA! To mi nemohli říct rovnou, že nechcípám na rakovinu? Seru na ztracenou krev.

6. Moment, seru na ztracenou krev? Jo asi jo. Vzali si novou. Co s tím, že stará se někde v laboratoři ztratila. Naklonovat mě z ní díkybohu nepude a horší riziko pro svět asi není.

7. Přijdu na další z těch 17ti vyšetření. Lékař se dívá do počítače a říká: "jaktože tam nemáte ty výsledky?" hlesnu: "ztratili mi krev". Týpek zvedne hlavu a ptá se: "kdo ji ztratil?". Pomyslím si: "jak já to mám doprdele vědět, já nejsem převozník krve mezi nemocnicí a laboratoři". Krčím rameny. Doktor eště chvíli kroutí hlavu a něco ťuká do kompu. Odcházím s tím, že si mám druhý den přijít pro léky, až se dodělají výsledky z nové krve. Ještě tam později toho dne volám, protože se chci ujistit, že tam opravdu budou, neboť je nutné je vzít v ten den. Prý budou. Mám přijít. Du spát v relativním klidu.

to slovíčko failure na obrázku je obzvláště příznačné

8. Přijdu druhý den pro léky. V sesterně o nich nic nevědí. Respektive vědí, že mám dostat léky, ale neví jaké. Ptají se mě, jestli JÁ vím jaké. Nevím, nejsem doktor. Volá se doktorovi. Ten už není v práci, je někde na golfu. Není tedy u počítače a bez počítače neví jaké mám mít léky. Kolega se do jeho účtu v počítači nemůže podívat. Chvíli si volají tam a zpátky, zatímco ja kropím slzama klopu od saka a v duchu počítám vojáky padlé u Kartága. To mě uklidňuje. Po 15ti minutách doktor vztekle zavěsí s tí že mi "teda něco napíše". Poděkuju. (Poděkuju?! Jo poděkuju, ale chci je všechny nakopat do koulí). Napíše, a mrmlá u toho: "no jak mám vědět co vám mám napsat, tak mi vo sobě něco povězte, no, cože? Jo tohle. no, tak já napíšu třeba tohle." Odcházm s vyloženě dobrým pocitem. Du do lékárny s receptem. Pak do další. A volám do 8 jiných. Léky nejsou k sehnání ani k objednání. Du zpět na kliniku, co  jako mám dělat. Už tam není žádný doktor a sestřička krčí ramenama. Odolávám impulsu zabít sebe a pak je. Recepční má spásný nápad, ať du léky vyprosit do nějaké větší nemocnice. SERIOUSLY?? ANO, SERIOUSLY. To nakonec zafunguje, v jedné velké nemocnici se smilují a na nějakém oddělení že mi prodají léky co potřebuju. Pouze za dvojnásobek než je běžně k dostání v lékárně. No neberte to.

PS: lék si sežeňte  někde sami. Good luck. Eat my shorts. 

9.  Přijdu na další z těch 17ti vyšetření. Na sesterně je nová sestřička. Fešná. Kozatá. Usmívá se na mě a ptá se co tam dělám. Říkám že du na to vyšetření. Zmateně mrká řasama a říká že o žádném neví. Kouká do kompu a nemůže najít mojí kartu ani žádné moje údaje. Najdu si v mailu dopis ve kterém mne na vyšetření den předtím zvou. Ukazuju jí ho. De telefonovat. Pak říká: "aháá, už je vše v pořádku, jen se nám ztratily vaše záznamy. Respektive jejich část." Ok, takže po krvi se ztratily i moje záznamy. Mám se bát, že další průběh bude jak z filmu The Net? Ano, je můj oblíbený. Jak to ale oni ví?

I had a dream

10. Přijdu na poslední, (sedmnácté) vyšetření. Lékař se mě, poté co chvíli kouká do počítače, zeptá: "proč tam nemáte žádná data?". Chci po něm skočit, začít ho rdousit za slov "jak mám kurva vědět proč ve vašem  vymrdaném systému do kterého já doprdele drát nemám přístup nejsou nějaký zasraný data?". Ovládnu se a říkám, že nevím. O třicet minut později odcházím s papírem, na kterém stojí ať se zítra dostavím na operaci. Pudu tam, ale pro jistotu opráším poslední vůli a zahrnu do ní přání aby, až se v roce 2045 bude umět pořádně klonovat, někdo laskavě našel tu mojí ztracenou ampulku krve a přivedl mě zpět k životu. Mám totiž pocit, že mě zítra doktoři omylem zabijou, a chci je za to osobně zažalovat. Ale už teď vím, že ti šmejdi o mě nebudou mít v počítači žádný data. Kurvááá.