Florence Foster Jenkins - Meryl si pojistila další nominaci [7/10 A.S.]

1. Trailer k novému filmu Stephena Frearse (to je ten co udělal Formanovi k jeho skvělému Valmontovi ten samý rok konkurenční Dangerous Liaisons a proto ho nemáme rádi) Florence Foster Jenkins mne navnadil na "něco jako komedii". Ale ono je to tklivé melodrama. A jen s velkou dávkou shovívavosti se to dá označit za "dramedy". Příběh nedostatečně talentované ale o to víc dychtivé zpěvačky první poloviny minulého století, Florence Foster Jenkins, popisuje jak Madamme Florence (Meryl Streep) ve svém stáří, po boku svého manžela (Hugh Grant) rozšiřuje svojí působnost na poli showbyznysu nejen o více vystoupení pro soukromý klub Verdi, ale nakonec i o zpěv v New Yorské Carnegie Hall.

2. Čím je to zajímavé, nebo proč je to hodno vyprávění? Pokud pomineme fakt, že David Bowie v jednom rozhovoru prohlásil, že nahrávku zpěvu Florence vlastní a rád poslouchá, a tím jí udělal neskutečnou reklamu, je příběh "zajímavý" tím, že Florence byla zjevně naprosto nesoudná osoba, která převážně díky svému bohatství a lásce k hudbě opakovaně vystupovala před lidmi se svým (nejen) zpěvem, i když k tomu neměla dostatečný talent.

3. Problém filmu je v tom, že dlouho není jasné, jestli Florence byla k tomu nedostatku soudnosti také marnivá a slávychtivá ženština, které prostě bylo všechno jedno, hlavně když mohla stát před lidmi a zpívat (osobně se kloním k tomu, že v realitě byla víc taková, než jakou nám ji předvedla Meryl ve filmu), nebo jestli skutečně žila v domnění, že zpívat umí, a proto (logicky) pokračovala ve své kariéře. A protože díky zděděnému bohatství pořád kolem sebe měla někoho kdo jí byl ochoten poslouchat a pochlebovat, dlouho k tomu měla i publikum.

pravá Florence a Meryl ve fat suitu

4.  Jak příběh postupuje, tak se divák dozvídá, že za tím, že Florence neví o tom, jak moc neumí zpívat, stojí vlastně její o 7 let mladší manžel a manažer/pečovatel St Clair Bayfield, a skvadra lidí kolem ní, která jí po více než čtvrt století lže a manipuluje s ní. Proč? To vlastně nikdy nevyjde najevo. Malý spoiler: film se podle mě snaží vyjevit, že St Clair (Hugh Grant) to dělá výhradně z lásky k Florence, protože nechce aby se trápila, když zjevně skuktečně pro hudbu a zpívání žije, a neunesla by fakt, že by nemohla dál vystupovat, nebo že lidé její zpěv neoceňují, ale posmívají se jí. Což vede k tomu, že kdyby Florence hrál někdo jen o trošku míň osobitý, živelný, lidský a jednoduše oblíbitelný, než Meryl Streep, že by bylo velmi jednoduché Florence mít nerad, nebo jí dokonce i pohrdat, protože by musela bejt buď dementní - malý spoiler: (na čemž se možná podepsal ten syfilis v pokročilém stádiu) nebo fakt odpudivá osoba.

captive audiance

5. Taky se dá snadno nechápat proč její manžel směsicí úplatků, vyhrožování, a různých šarád udržuje prostředí kolem Florence jako takovou informační bublinu, kam se nesmí dostat žádná nevhodná informace. Jde mu o její peníze a o to aby zůstal v její závěti? Má nějaké další alternativní motivy? Nebo je to skutečně z lásky? Malý spoiler: a proč pak má vlastní byt s trvalou přítelkyní? A i proto je místy film nepříjemné sledovat. Nejen díky tomu že Meryl Florence polidští i přes to všechno, co je na ní zjevně "špatně". 

máš mě pořád eště rád, i když neumím zpívat?

6. Scénář napsal britský seriálový scénárista Nicholas Martin jako svůj full feature debut. A musím uznat, že se mu povedl. Všechny postavy mají hloubku, dialogy nejsou nucené, příběh se hezky vyvíjí. V tom problém nebyl. Navíc v něm všichni skutečně skvostně hrají. Možná první film kde Hugh Grant opravdu hraje a hraje něco jiného, než dosud. Je tam jedna nebo dvě scény, kdy se mu povede tzn Fassbender effect - tzn zmizí ve své roli, a na plátně není už Hugh Grant, ale pouze postava, kterou hraje. Velký spoiler: poslední scéna filmu s umírající Florence, nebo obhajoba Florence v baru. A teď pozor, vedle Meryl Streep (a Hugha Granta) ještě vynikne, a ano, skutečně vynikne, Simon Helberg, aka Howard Wolowitz z BBT. Ten nehraje Wolowitze / Helberga ANI vteřinu, a myslím, že byl v roli doprovodného pianisty Cosme McMoona pro mnohé opravdu pěkným překvapením. Navíc stejně jako si Meryl sama zpívá všechny partie (Frears to dokonce nahrával naživo) tak Helberg sám hraje na piano.  A hezky se na to kouká.

společne tu starou bábu obelžeme jedna báseň, viď Howie

7. Ale zároveň je celý ten příběh tak "nepříjemný" a střídavě husí kůži, vztek, nebo slzy do očí nahánějící, že subjektivně musím říct že se mi na něj nekoukalo dobře, a že si snad nevzpomenu na moment, kdy se dalo nahlas zasmát. Při nejlepším se u něčeho dalo pousmát. Ale většinu času je vám buď někoho líto nebo prostě nepříjemno, i když ani jednu z hlavních postav nemůžete vyloženě odsoudit. Ale to pouze díky hercům! Velký spoiler: v realitě totiž Florence VĚDĚLA že neumí zpívat. V realitě to byla ona, kdo prodával lístky a zajišťoval aby se na její koncerty nedostali kritici. Ona, nikoliv její manžel, tvořila tu clonu, tudíž jí bylo jasné, že dobrá není. Jako filmu tomu ale lze vytknou máloco, tedy u mě film za 9 (bod strhávám za ten nepovedenej fat suit), žánrově (v rámci melodramatu) 8 (místy moc kýč) ale tentokrát přidávám ještě subjektivní pocit, a hodnocení za něco jako "koukatelnost" = 4. Suma sumárum: 21/3, tedy výsledné skóre 7.

pozná někdo bez guglu kde spolu dva ze tří těhle lidí už hráli?

8. Co se mi na filmu nelíbilo? Právě to, jak složité pro mě bylo sledovat tu bublinu ve které Florence žije, a nevědět, jestli si ji tvoří sama, nebo jí to tvoří manžel, a proč, a zároveň cítit lítost i vztek vůči těm postavám a filmu, který ze lží tvoří momenty, kterým se máme smát, nebo s jejich protagonisty dokonce soucítit. To že se mi to povedlo je důkaz kvality hereckého obsazení a prorokuju že nejen Meryl bude nominovana na Oscara, ale (podle čacher s kategoriemi) tam bude i Grant, Helberg, nebo případně oba. A to jak se odklonili od historie a neukázali Florecne v pravém světle a naopak umožnili Meryl, aby svojí osobností a hereckům umem přebila vše ostatní, včetně kýče.

soudná dáma od pohledu

9. Co se mi na filmu líbilo? Herci. Kamera. Kostýmy (které si v realitě Florence taky sama šila). Dobová výprava. Fantastický zpěv Meryl Streep. Když ji pak porovnáte s nahrávkou samotné Florence, dojde vám, jak úžasná zpěvačka Meryl (která má operní průpravu, btw) musí být, kdy se jí povede tak kvalitně imitovat tak špatný zpěv, nejen falešností ale i absencí rozsahu, smyslu pro rytmus, nebo tím jak zabarvuje vlastní hlas do podoby reálné Florence.

nemá to být naopak, nemáte klečet vy předemnou, hoši?

10. Pro koho film je? Jednoznačně pro všechny, co mají rádi Meryl Streep nebo Simona Helberga či výpravné filmy ze 40. let minulého století. Pak pro ty, kteří nevěří, že Hugh Grant umí hrát. Pro ty, co mají nějaký velký sen, a chtějí ještě zvážit, zda o něj dál usilovat. A pro ty, kteří mají nějaké velké ambice a možná jim přijde vhod, slyšet o nich zajímavý monolog. Ale hlavně pro ty, kteří se nebojí si v kině protrpět dvě hodiny u dost emočně náročného (byť místy prvoplánově) snímku, který obsahuje převážne odsouzeníhodné lidské činny a podivné charaktery. Voila.

bacha miláčku, možná budou házet rajčata 

PS: Stephen Frears vytáhl Granta téměr z hereckého důchodu. Hugh údajně souhlasil jen pro to, aby mohl hrát po boku Meryl.  Pokud bude dostávat podobné šance, mělo by smysl aby se z něj vrátil úplně.